Svébytné pošuky z australského Melbourne jsem zaregistroval na YouTube před několika lety, kde mi poněkud obskurní soubor tato platforma doporučila ke zhlédnutí na základě AI klíče. Od té doby jsem byl ztracen – Amyl and the Sniffers, trojka muzikantů s blonďatou zpěvačkou Amy Taylor, ze které srší energie, rovnající se výkonu několika bloků jaderné elektrárny, se trvale usídlila v centru mého hudebního radaru.
Nečekejte nějaké stylizované glam rockery nebo partu ostrých thrash metalistů, ale muzikanty, kteří se vracejí ke kořenům tvrdé muziky. V jejich neurvalém vizuálním i hudebním projevu se mísí primitivnost a agrese raných Exploited a Motörhead spolu s hardcorovými Minor Threat či Agnostic Front. Kapitolou samou o sobě je projev Amyl, která jevištní prezentací připomíná klackovitý projev Iggyho Popa. Užaslé publikum dokáže šokovat garderobou, která by klidně mohla pocházet z kontejnerů Armády Spásy. Jednou v lascivních kraťasech působí dojmem vyžilé kněžky z levného nevěstince, jindy připomíná punkovou divoženku Wendy O. Williams nebo sebedestruktivní madonnu Courtney Love.
Amyl and the Sniffers mají na rozdíl od tisíců dalších podobných kapel něco navíc. Na dvě vydaná alba (bezejmenné z roku 2019 a „Comfort to Me“ z roku 2021), dokázali procpat tolik hitů, že se současnou a aktuální novinkou „Cartoon Darkness“ hravě zaplní hodinový koncertní set, což je vzhledem k jejich dvou až tříminutové stopáži pěkná řádka. V kombinaci s divokou jevištní prezentací a sarkastickými texty, kritizujícími společnost a mezilidské vztahy, kapela míří vzhůru z malých australských klubů do USA, kde bez problému vyprodá mnohatisícové sportovní haly. Nejsou to žádní zelenáči, ostruhy muzikanti získali jako support Green Day, The Smashing Pumpkins nebo Foo Fighters.
„Cartoon Darkness“ na sebe právem strhává velkou pozornost a očekávání. Oproti dvěma stylově sevřenějším předchůdcům je novinka barevnější, což ortodoxní fandy může po prvních posleších mírně šokovat. Úvodní „Jerkin`“ drží úhel se starou tvorbou, punkově lomozí ve stylu raných Sex Pistols a refrén, jenž Amy drtí na kousky mezi zuby („Don`t wanna be stuck in that ne-ga-ti-vi-ty“) se vám po chvíli zažere do mozkové tkáně. „Chewing Gum“ a „Tiny Bikiny“ se prolínají se světem devadesátkového alternativního rocku a rodícího se grunge. Skvěle vygradovaný ploužák „Big Dreams“ šokuje přístupností a melancholickou atmosférou songů grunge queen Courtney Love. Letitému fandovi se tochu zvedá údivem obočí, ale je ihned umlčen hardcore punkovou vánicí „It s Mine“. V punkově melodické „Motorbike Song“ sází kytarista procítěná metalová sóla jako o život. Na jednoduchém riffu postavená vyřvávačka „Doing It in My Head“ je již oblíbenou koncertní tutovkou, monotónní „Pigs“ ničím nevyčnívá. „Bailing on Me“ se zvonivou kytarou a výraznou basovou linkou je nevlastní sestrou „Big Dreams“ a jasně dokazuje, že se kapela nebojí vymanit z tříakordového vzorce směrem k melodičtějšímu projevu. V pochodové „U Should Not Be Doing That“ Amy plive slova v kadenci AK-47 jako zkušená hiphoperka, tento styl v undergroundové podobě je jí blízký, potvrzuje to třeba spolupráce s elektro/hiphopovými grázly Sleaford Mods. Tento model je úspěšně použit i v závěrečné „Me and the Girls“. Do počtu již zbývá jen chytlavá „Do It, Do It“, která by skvěle vyzněla v duetu s Iggy Popem, a „Going Somewhere“, která už poněkud recykluje melodické postupy alba.
Trojici „Čichačů“ v čele s rtuťovitou Amy se povedlo natočit přelomové album kariéry. Od špinavě punkových tříakordových vypalovaček kapela pozvolna přešla k agresivně pojatému rocku, v němž je punk jen jednou z konečných ingrediencí a každý song může být hitem. Barevnost podpořil i syrový mastering Bernieho Grundmana, který spolupracoval s Princem nebo Michaelem Jacksonem, takže výsledná produkce snese srovnání se světovou špičkou. Kapela se pozvolna zabydluje na velkých amerických pódiích a na evropská si brousí zuby příští rok. Mnohde je již nyní vyprodáno, protože i když se kvalita její produkce rok od roku neustále zlepšuje, koncertní provedení je přece jen největším magnetem. Za pár let může být kapela headlinerem předních rockových festivalů. Je jedna z mála, která dokáže předat posluchači obrovskou dávku energie, ať je mu třicet nebo šedesát.
|
