Chlapi, a co se stane, když se vám rozbije joystick? Nějak se ztrácím v tom, jestli jsou američtí styloví mixátoři Super Monster Party ovlivněni videohrami, jestli se stávají inspirací pro tvůrce videoher nebo jestli si v reálu žijí svoji vlastní videohru, podstatné je, že herní svět je prostředí, ve kterém jsou jako doma a jejich hudba by teoreticky měla cílit na herní komunitu. Před čtyřmi lety zatáhli posluchače do videoherní říše Permadeath a cílem bylo zachránit ji před bezprecedentním zlem, intro aktuálního alba „Rage Quit“ s názvem „“Welcome To Permadeath“ jasně odhaluje, kde se se Super Monster Party ocitnete aktuálně.
Formát alb, který Super Monster Party zavedli už na debutu „Sidequest“, tedy skladby prokládané mluvenými vložkami, se nemění. Věřím, že fanoušci kapely toto pojetí akceptují (jinak by se jej kapela těžko tak zaujatě držela), nicméně se nemůžu ubránit dojmu, že postupem času (bráno v kontextu celé tvorby i v rámci alba „Rage Quit“) se stává poměrně dvojsečným – na jednu stranu občas působí docela otravně, na straně druhé se chvílemi stává prvkem, díky kterému deska drží pohromadě, navzdory tomu, že většina skladeb jede v poměrně akčním a nevázaném duchu, čímž by konzistentnost desky mohla být udržena, nicméně hudební zářezy jsou spíš neuspořádané divoké plivance (hledejte v nich dominantně punk, thrash, ale Super Monster Party se nebojí ani zahrát na city, či využít saxofon či elektronické beaty), než soudržná písňová kolekce.
Kapela v minulosti užívala rčení o tom, že je nutností pro každého skutečného hráče a milovníka hudby. Z pozice první položky to nejsem schopen posoudit, z pozice druhé žádnou z dosavadních desek za nutnost nepovažuji a album „Rage Quit“ rafičku tohoto hodnocení nevychýlili ani do plusu, ani do mínusu. Očekávání naplněno – pár nevázaných adrenalinových halekaček, u kterých při správné atmosféře může být docela sranda, proložených občas příjemně dramatickým povídáním, z čehož kromě naspídovaného pocitu zůstane v hlavě na delší čas snad jen proplétání hlasů v lehce teatrální skladbě „One Winged Angel“, v níž si zahostoval Ty Christian (Lords Of The Trident“, či symfoničnosti načichlá sypačka „Upon The Triforce“ s dramatickým štěkáním sborů. Ale třeba mi k docenění kouzla Super Monster Party schází jen vřelejší vztah k videohrám.
|
