Na to, jaký průchoďák se stal ze sestavy To/Die/For, je svým způsobem fascinující, že si kapela udržela vlastní výraz, nezaměnitelný styl a silnou formu po celou dobu existence. Ani na počtvrté kapela nezměnila stálý rytmus vydávání alb, takže počin s lakonickým názvem „IV“ vyšel s dvouletým odstupem od předchozí desky. Opět u toho byl Jape Perätalo, jenž o rok dříve kapelu opustil, nicméně jeho odchod a následný návrat znamenal stopku pro do té doby zdánlivě nepostradatelné členy - kytarista Joonas Koto se znovu vrátil o rok později, aby si zapsal do portfolia účast na páté desce To/Die/For, a ačkoliv se na činnosti To/Die/For podílí i v současnosti, u šestého ani sedmého alba nefiguroval, bubeníkovi Tonmimu Lillmanovi návrat do kapely trval pět let, ale vrátil se jen na skok, aby dal následně přednost souboru pana Lordiho, nicméně ani tam kdovíjak dlouho nepobyl a 14. února 2012 se jeho životní pouť uzavřela.
S Japem se do To/Die/For přesunuli tři novicové z kapely Tiaga, do sestavy se vrátil i kytarista J.P. Sutela, jenž na předchozí desce absentoval, takže vyjma Japeho jediným muzikantem, který se podílel na třetím i čtvrtém albu kapely, byl kytarista Mika Ahtiainen. Hledat v tvorbě To/Die/For nějaké zásadnější stylové posuny je zbytečné, nicméně album „IV“ přece jenom určité drobné odlišnosti od typického výrazu (který se však nemění) přineslo. Těžko říct, zda razantní změna sestavy byla hlavním důvodem toho, že nahrávka má o něco hrubší sound, každopádně tenhle nenápadný posun neměl zásadní vliv na celkový výraz a hlavně typickou melodiku, v níž se krásně snoubí hitovost i melancholie.
Díky tomu se na albu „IV“ opět najde několik skladeb, které by do potenciálního best of výběru To/Die/For strašně snadno vklouzly. Třeba pohupující se romantika, umocněná zasněnými smyčci a posmutnělým zpěvem „Lies (For Fools)“, krásně vyšponovaná klasická melodicko-emoční nátlakovka „Little Deaths“, či jedna z nejtemnějších věcí v portfoliu kapely „Endless“ s ohromně chytlavým refrénem, jejíž tíhu zdůrazní totálně depresivní instrumentální ocas. O tom, jak famózně dokáží To/Die/For vybírat a zpracovávat cover verze, svědčí výpůjčka „New Year`s Day“, u níž si sice řeknete, že se tradičnímu obrazu To/Die/For lehounce vymyká, ale hledat v ní originál U2 by vás možná nenapadlo. Určitou změnu lze pozorovat i v tom, jak se To/Die/For ponoří (úspěšně) v rámci gotického rocku hlouběji k jeho klasickým kořenům („Chaotic Me“), přičemž u toho nezapomenou na vlastní já, tuhle příchuť připomenou i sekaným riffem a zvláštně zabarveným hlubším hlasem v „No Turning Back“. Pochopitelně už úvodní „Autumn Forever“ přes úvodní elektronické zachrastění nabídne osobitou taneční melancholickou chytlavost, abyste od prvních tónů měli jasno v tom, že To/Die/For jsou stále ve výborné formě.
Quiet conscience sleeps through thunder so they say
But I`m alright
I`ll be punished later so they say but why should I care
I`m a winner right here
Přesně v duchu posledního verše vnímám postavení To/Die/For…
|
