Moderní metal pro masy. Tenhle slogan může působit poměrně rozpačitým dojmem, jako by Never Obey Again měli mít v genech nějakou prvoplánovou podbízivost, ale vydávající firma Scarlet Records zjevně ví, co říká. Podbízivost v tom nehledejte, stejně tak sice nevěřím tomu, že by italská formace dokázala strhnout masy, nicméně faktem je, že parta v čele s démonickou Carolinou Bertelegni velmi šikovně spojuje agresi s chytlavostí. Zásadním závažím na vahách se může stát pojem modernost – Never Obey Again jsou na druhém albu „Trust“ tak proklatě moderní a ke zkreslování používají elektronické mašinky tak často, až to někdy působí zbytečně studeným a umělým dojmem.
Při hledání podstaty Never Obey Again by bylo ideální tenhle robotí kabát odhodit, nicméně i on je jednou ze zásadních složek výrazu kapely. Jsou-li pro vás moderní stezky přitažlivé, či jste-li proti nim natolik imunní, aby vás nedohnaly k vypnutí „Trust“, bude hlavním bodem programu variabilní Carolinin hlas. Tahle holka umí být něžná a křehká, ale když zařve z plných plic (a děje se tak často), asi byste neměli potřebu řešit s ní nějaké osobní problémy v jedné místnosti. Zpěvaččiny emoce stříkají na všechny strany a snadno jí uvěříte, že má-li problémy, půjde při nich spíš o život než jen o ulomený nehet. Střídání nálad a přechody z klidu do absolutního vzrušení jsou součástí prakticky každé skladby, nepůsobí účelně, přirozeně do sebe zapadají, a i když z toho budete mít rozervanou kůži (a možná i duši), na každý takový zlom se v podstatě celé album těšíte – když v závěrečné titulce Never Obey Again vsadí na klidnější polohu, dýchá z toho zasloužené smíření, ale stejně se člověk jen těžko zbaví dojmu, že něco chybí. A porovnáte-li ji třeba s uštěkanou „Never Feel, Never Fear“ (navzdory tomu, že Never Obey Again v jejím úvodu předvedou, jaká kouzla lze provádět otáčením jednoho knoflíku, je pro mě tahle emocionální divočina vrcholným bodem vyhroceného alba), ve které se napínavým způsobem proplétá elegance s hrubostí, nevyhnutelně dojdete k tomu, že tanec na ostří emočního skalpelu je pro Carolinu a její partu dokonalou zbraní. Pánská část ansámblu je v tom zpěvačce maximálně nápomocná – možná by Never Obey Again mohli být mlátičkou, která by vám vytloukla každičkou myšlenku z hlavy (jedovatě znějící kytary by k tomu snadno přispěly), ale technické a přemýšlivé bicí udrží démona na uzdě a dají prostor k tomu, aby melodie měly stejný prostor jako agrese. A jelikož se melodicky kapele daří, leckterý ze sloganů může snadno uvíznout v hlavě.
Míchanice, obsahující metalcore, pop, groove metal a elektroniku (a chcete-li hledat, určitě přihodíte další elementy). Pro modernisty zřejmě ideální nahrávka, pro starou metalovou školu možná trochu peklo. S Never Obey Again je jistota, že „Trust“ budí emoce a jejich deska nespadne mezi ty, jejichž poslech vám neutrálně sklouzne po kůži a víc po ní nevzdechnete. A nebýt toho vytrvalého elektronického chrastění, album by u mě patřilo v roce 2024 k jedněm z nejzajímavějších.
|
