Před bezmála dvaceti lety se na scéně objevil dokumentární film Get Thrashed, který mapoval začátky jednoho z nejlepších hudebních stylů všech dob. Snímku se mezi komunitou dostalo značného ohlasu a na světě zřejmě neexistuje fanoušek původní thrashové školy, který by o tomto dokumentu v životě neslyšel. Časem se nicméně ukázalo, že autor Rick Ernst mohl do stominutové stopáže dostat jenom zlomek natočeného materiálu, desítky hodiny zůstaly nezveřejněny a neviděny. Až do roku 2024, kdy se na YouTube kanálu "Inside the Music" objevil dokument "Get Thrashed Around the World", jenž na původní film navazuje, a ve kterém lze vidět to nejlepší ze zbylých videí a rozhovorů.
Režisér nás nejprve uvede do obrazu průvodním slovem. Krom potřeby podělit se o "unikátní záběry, které rozhodně stojí za vidění" vysvětlí strukturu dokumentu, která je tentokrát rozčleněna podle států, v nichž se zrodily nejen známé či méně známé kapely, ale třeba dnes už takřka zapomenuté spolky, jejichž vliv na uzrávání žánru a formování vkusu fanoušků byl ovšem podobně ikonický. Dle sympatického režiséra by zároveň jakýsi bonusový díl dokumentu Get Thrashed mohl posloužit jako pomůcka pro mladé thrashery, kteří s daným stylem teprve začínají.
Mezi zpovídanými se objevuje mnoho zainteresovaných osob, nejzajímavější jsou ale názory hudebníků, kteří formou odpovědí vzdávají hold svým kolegům. Respondenty lze zařadit do několika kategorií. Někteří odpovídají věcně, jiní jsou malinko sjetí a jiní pekelně zábavní (a možná trochu sjetí) s tím, že výhru pro nejvtipnější spolek jednoznačně získávají Amíci Municipal Waste. Mezi potenciálně nejhvězdnější mluvící hlavy patří Kirk Hammett, Phil Anselmo, Corey Taylor, Kerry King, Tom Araya či Mile Petrozza. Někteří méně známí borci překvapí všeobecným přehledem, díky kterému jsou schopni detailně rozebrat i zdánlivě sebezapadlejší nahrávku. Ukáže se, že mnohé z nich daleko více než slavná thrashová tělesa ovlivnili Destruction, Dark Angel nebo Vio-lence s debutem "Eternal Nightmare" a frontmanem Seanem Killianem, který svým zběsilým koncertním vystupováním patřil do stejné kategorie jako Paul Baloff.
Hodinu a půl trvající film (k dispozici v anglickém znění) díky atraktivní struktuře spolehlivě udržuje pozornost, pouze v závěru se zdá, že autoři chtějí postihnout snad všechny oblasti USA a zájem mírně upadne. Závěrečné režisérovo slovo svojí přirozenou naléhavostí ale vystřelí všechny sympatie zpět k jeho osobě a u starších diváků může vyvolat i vlnu dojetí. Pro ty mladší bych se pak nebál zhlédnutí dokumentu považovat za povinnost, zvlášť pokud to s thrash metalem myslí alespoň trochu vážně.
|
