Od partyzánských začátků Brothers Of Metal, kteří vznikli tak nějak náhodou a tak nějak z ničeho, uplyne brzy už třináct let. To, že se kapela od v podstatě prvoplánových opisovačů vyvíjí, je pochopitelné (byť znáte-li předchozí dva kousky, víte přesně co od novinky čekat), ovšem stále se nemůžu zbavit dojmu, že složka „pro pobavení“, do níž kapela zjevně odkládá kousky, které by nejspíš neprošly nikomu, kdo se snaží vybudovat si seriózní tvář, musí být plná až po okraj a že ji při tvorbě každé nové desky Brothers Of Metal vždy důkladně vyskladní. To je zároveň tak trochu recept, kterak k tvorbě švédského okteta přistupovat – tady se jednoznačně a nepokrytě jde „pro (neškodné) pobavení“.
Přitom potenciál kapely je jasně daný – mytologie, epičnost, výpravnost, tři vokalisté, z toho už by se pořádno drámo mělo dát vytřískat. Jenže když se Ylva Eriksson vzdá své vokální dominance (pokud se jí drží, šance být za srandisty pro Brothers of Metal sice zpravidla výrazně klesá, ale jde o element, na němž by se ve spolupráci se sbory dala epičnost budovat asi nejsnáz) a vytlačí ji totálně přehrávaný growl, začíná občas být ze zábavy estráda. Výpravnost by mohla snadno být druhým pilířem, jenže to by museli Brothers Of Metal mít snahu udělat desku více konzistentní. a ne se snažit zavděčit všem. Výsledkem je přeskakování v různých náladách, chvíli je důležitá pompa (úvodní „Sowilo“), chvíli folková bardovština („Rivers Of Gold“), za kterou by se nemuseli stydět ani Blackmore`s Night, byť Brothers Of metal využívají trochu jiné výrazové prostředky, chvíli roztomilá šantánová rozvernost (poťouchlá „Ratatos“ v akčním módu, která z celé kolekce vystoupí coby nejzapamatovatelnější kousek), chvíli neotesaná siláckost, která se už sice nesnaží nasát morek z kostí Manowar, ale tímhle směrem stále pošilhává, chvíli snaha roztleskat davu prvoplánově postavenou rockovou skandovačkou (Heavy Metal Vikings“).
Solidně zahrané, se solidním zvukem, což by v dnešní době měl být nezbytný standard. Na škodu může být fakt, že bez jediné dámy v ansámblu by chlapi byli poloviční a odpadl by nejzásadnější seriózní důvod, proč si Brothers Of Metal pustit, a že při vyklepávání písní ze složky „pro pobavení“ byla kapela dost nestřídmá, takže v téměř hodině, kterou Brothers Of Metal aktuálně servírují, se poměrně rychle rozmělní kouzlo i těch několika kousků, které by stálo vychutnat si do hloubky a ne jen plytce klouzat po nenáročném povrchu. Rvát se o nosiče s „Fimbulvinter“ je celkem zbytečné, bez koncertní atmosféry jde jen o jeden z mnoha naprosto tuctových power metalových kotoučků, kterých na pavoučí sítí internetu najdete přehršel. Brothers Of Metal prostě patří na festivaly, kde není čas nad ničím přemýšlet, nikoliv mezi čtyři stěny.
|
