Víc než odvážně vypadá tvrzení Massacre Records o tom, že v souvislosti s vydáním alba „Guardians Of Time“ australských Empires Of Eden dochází ve světě heavy metalu k seismickému posunu. Realita je taková, že Stu Marshall (který je hlavní hybnou silou projektu, v němž mu stálou společnost dělá tradičně pouze bubeník Jasix) po devíti letech probral Empires Of Eden z letargie a stvořil nové album přesně podle návodu z minulých desek. K ústřední dvojici se opět připojilo několik pěvců (některá jména se v rámci Empires Of Eden opakují, některá jsou nová) a k posunu, jenž má velmi daleko k jakýmkoliv seismickým otřesům došlo snad jen v tom, že v některých skladbách Empires Of Eden couvli ze svého typicky houževnatého, silového heavy metalu k trochu vzdušnějšímu projevu.
Zásadní otázka v případě Empires Of Eden tedy musí být neměnná – podařilo se Stuovi napsat dobré skladby a přitom se s nimi trefit do úst a naturelu pestrého portfolia hard rockových a metalových zpěváků? Odpověď není jednoznačná – někdy ano, někdy ne. Nástup do alba musí fanouška tvrdších tónů dokonale namlsat. Po atmosférickém úvodu „The Dawn March“, v němž hlavní slovo nakonec dostane kytara (tuto větu by bylo možné použít prakticky v každé skladbě, Stu svému nástroji s chutí poskytuje dostatek prostoru), vytáhnout Empires Of Eden žolíka. V natlakované titulní písni v hlavní roli s Robem Rockem si všechno sedlo naprosto dokonale, od krásně čitelného zvuku, silné melodie, napsané Robu Rockovi dokonale na tělo, až po jeho maximálně přesvědčivý výkon. Skladbě ohromně svědčí hard rocková příchuť a je vidět, že se bez zatnutých pěstí, které bývaly téměř zásadním znamením Empires Of Eden, Marshalovci v pohodě obejdou. Ještě následující „When Will It End“ s Darrenem Smithem rockově pulsuje, a opět tím, že stojí na spojení silné melodie a velmi dobrého zpěvu, působí velmi přitažlivě.
Poměrně splašená „Mortal Rites“ s Jonasem Heigertem (jenž je vzhledem k naturelu skladeb asi největším překvapením na Guardians Of Time“) u mikrofonu je první ukázkou toho, když se hlas a melodie úplně nepotkají, ještě hůř dopadne „The Inner Me“ s Davidem Readmanem, robustní a přitom jednu z nejméně zajímavých věcí nedokáže spasit ani tak excelentní pěvec. Vzít do party osvědčeného Seana Pecka je skvělá volba, „When The Beast Comes Out“ je ideální ukázkou toho, jak napumpované svaly v Empires Of Eden skvěle fungují, když je má na starosti zpěvák, kterému je syrový a útočně neotesaný způsob zpěvu vlastní. Instrumentálka „Arabian Night“ s trochu zavádějícím názvem coby hlavní bod pro rychlé prsty Stu Marshalla působí jako určitý předěl, s výjimkou rytmicky nepřehlédnutelné „August Runs Red“ s provokativním Louiem Gorgievskim (snad proto, že se osvědčil v Marshallově dalším působišti Night Legion, dostal na „Guardians Of Time“ nejvíc pěveckého prostoru) nasadil Stu do druhé poloviny alba celkem nevýrazné položky, a nezmění to ani skutečnost, že „Baptise This Hell“ zazní ve dvou verzích.
V prvních sedmi letech života Empires Of Eden vydali čtyři solidní desky. Z tohoto pohledu se dá říct, že odpočinek Empires Of Eden úplně nesvědčí. Po devítileté pauze se na kvalitu předchozích desek zcela dosáhnout nepodařilo a počet tuctových skladeb tentokrát výrazně převyšuje množství výborných kousků. Naštěstí pár se jich najde, takže důvod k tomu poslechnout si „Guardians Of Time“ existuje.
|
