V roce 2009 melancholické srdce To/Die/For na moment přestalo tlouct, ale oživování v tomto kole bylo otázkou pouhých několika měsíců. Jape Perätalo, který na albu „Samsara“, jež vyšlo o dva roky později, poskládal zase jinou sestavu – na skok se vrátil bubeník Tonmi Lillman, po předchozí desce zůstal Japemu věrný basák Jarkko Strandman, v sestavě se mihnul i kytarista Mika Ahtiainen, jenž se Japeho držel od jeho odskoku ke kapele Tiaga, krátkou epizodu v kapele prožili kytaristé Toni Toikkanen a Krissy. Z tohoto složení však na albu „Samsara“, jež vyšlo o dva roky později, už Japemu (jenž začal vystupovat pod pseudonymem Jape von Crow) nikdo nedělal společnost.
I přes to, že se do sestavy vrátila osvědčená jména (Juppe Sutela, Antza Talala, Santtu Lonka, či Juska Salminen), pamětníci dávných časů To/Die/For museli na novinku „Samsara“ docela zírat. Někde nepříliš daleko v pozadí duch kapely zůstal, nicméně změnilo se mnohé – sound byl daleko útočnější, To/Die/For se vytasili s některými kompozicemi, v nichž zcela nechali ležet ladem tradiční postupy, výrazně omezili popově přístupnou sladkost, k melancholii začali přistupovat jiným způsobem, klasicky splavnou, chytlavou načančanou muziku částečně nahradila techničtější a více strohá cesta, a Pán vran přetáhl hlasivky ostřejším brouskem.
Už úvodní „Kissing The Flames“ poměrně jasně řekne, že je něco jinak, byť se kapela zatím drží osvědčené melodiky a Jape zajede i do sympatické hysterie, je patrné, jak změna zvuku dokázala z kapely snadno vyprášit pel nevinnosti. Pompéznější „Damned Rapture“ s akustickým úvodem, slastně ukňouraným zpěvem, vyhrocenými emocemi a silným nápěvem ještě na chvíli přivolá iluzi dávných časů, ale nástup ostré kytary potvrdí, že svět To/Die/For se hnul. Výpůjčka od Iggyho Popa „Cry For Love“ patří v extralize coverů k obyčejnějším, ale opět spolehlivě zapadá do portfolia To/Die/For. Akustická „Death Comes In March“, vláčná Folie A Deux“ se slaďounkým sborem a zbytečně nataženou nepříliš zajímavou instrumentální pasáží, minimalistická a nezvykle chladná „Love`s A Sickness“ (byť s parádním refrénovým nástupem) i ulítlá šantánovka „Oblivion: Vision“, v níž by člověk hledal výpůjčku daleko snáz, než v „Cry For Love“, dostávají To/Die/For za hranice jejich obvyklého světa a v tomhle případě rčení o ševcovi a jeho kopytu je docela než na místě. Ještě že se na desce nachází výborná šlapavka „Hail Of Bullets“ s popovými klapkami a tradičně strhujícím výbuchem v nástupu do refrénu, či podobně laděná „Raving Hearts“, které dokazují, že To/Die/For na svou ochrannou značku nerezignovali.
Nerezignovali, ale značka začala ztrácet lesk. S albem „Cult“, které vyšlo o čtyři roky později, to vypadalo, že by se propad nejen mohl zastavit, ale že by ve světě To/Die/For mohlo být zase melancholicky slastně. Jenže v roce 2016 došlo na další rozpad kapely a tentokrát na slepení rozbitých střepů pár měsíců nestačilo. To/Die/For se znovu sešli až po třech letech (že u toho zase muselo dojít k převratům a návratům ve složení kapely je jasné), ale na novou desku zatím nedošlo. Zda na ní dojde nyní, když Jape ze zdravotních důvodů To/Die For znovu opustil, ukáže čas, ale je nad slunce jasnější, že jakákoliv změna v sestavě (tedy pokud nedojde na další Japeho návrat) by představovala hodně radikální (a svým způsobem nepředstavitelný) zásah.
|
