Pojmy Francie a power metal na sebe sice nepůsobí jako dva stejné magnetické póly, ale pokud na první dobrou a bez delšího přemýšlení vystřelíte od boku pět power metalových kapel ze země galského kohouta, které se výrazněji zapsaly do hudebních dějin, máte u mě uznalé poklepání po rameni. Když před deseti lety opustili bratři Amoreové Nightmare, měl jsem trochu obavy, že tím jedno ze solidních francouzských želízek v ohni vyhasne. Nejen, že se z jejich odchodu Nightmare oklepali, ale Amoreové bez hudby dlouho nevydrželi, a tak do portfolia La Belle France přibyly nové položky – jedno album stihli Amoreové vydat coby Öblivion, výraznější brázdu za sebou zanechali v řadách KingCrown, s nimiž v závěru loňského roku vydali třetí album „Nova Atlantis“.
Vzhledem k tomu, že Jo Amore byl šestnáct let jedním z hlavním poznávacích znamení Nightmare, je pochopitelné, že hledání spojnice mezi dávným působištěm (v tehdejší podobě, Nightmare od odchodů Amoreů sází na dámy za mikrofonem, a tak provázanost není tak silná) a aktuální štací není složité hledat, hlavní změna je ve výraznější nadýchanosti a silnější výpravnosti KingCrown. Spolehnout se dá na to, že KingCrown umí docela obratně zacházet s metalovými klišé, takže jejich nekomplikovaný heavy / power metal působí velmi povědomě, chytlavě, a tím pádem přitažlivě, snad jen v baladě „A Long Way To Valhalla“ jim klišé nabobtnají do obřích rozměrů, takže skladba si sice spolehlivě řekne o pozornost, nicméně působí trochu křečovitě a uměle. Před druhým albem „Wake Up Call“ k sobě Amoreové přibrali kompletně nové parťáky a protože intenzivně zalovili v řadách kapely Galderia, která už má za sebou také slušnou historii a zjevně v ní nepůsobí žádní nazdárci, jsou všechny strunné nástroje v řadách KingCrown rovnocenným parťákem Amoreům, kytary jsou velmi často nejvýraznějším nositelem děje.
Máte-li k dispozici třeba důraznou „Utopia Metropolis“, máte v zásadě vyhráno. Kdybych měl vybírat pilotní singl, sáhl bych po téhle skladbě. KingCrown se sice rozhodli pro velice důraznou „Real Or Fantasy (nejpřímočařejší věc alba) a titulní melodicky zpěvnou „Nova Atlantis“, ale ani v tomhle případě nemohli sáhnout vedle. To by se jim ostatně těžko stalo s většinou materiálu, zdůraznit bych si ještě dovolil „Letter To Myself“, v níž se potkává příjemně nabroušený vokál s příjemnými sbory, bohatými klávesami, silným melodickým motivem, výrazným sloganem a krásně sytým důrazem, za nějž lze poděkovat i Simone Mularonimu (DGM) v producentské sesli.
KingCrown jsou pro metalového fanouška jasná sázka na jistotu. Zkoumání světa, v němž se v textech střetává idealismus a dystopie, pojali velice akčně, s patřičným nasazením a dobrými nápady. Obligátní řeči o tom, že aktuální deska je v diskografii vždy nejlepší, jsou povinnost pro každou kapelu. V případě KingCrown to je naštěstí i realita.
|
