Ve světle různých uměle pospojovaných slepenců se progresivně hard rockový projekt A Circus jeví jako úžasné pohlazení po hudební duši. Základ projektu je vystavěn na rodinném korpusu famílie Federiciových. Otec Alfredo obsluhuje baskytaru, syn Luca kytaru a do party přizvali jména, která zajistí pozornost – u mikrofonu je Ronnie Romero (netřeba představovat), za bicími Shane Gaalaas (spolupráce např. s Yngwie Malmsteenem, či Michaelem Schenkerem) a klávesové party má na starosti Gian Marco Verdone, jenž sice ze spolupracovníků nosí nejméně známé jméno, ale jehož nástroj je jedním z hlavních nositelů děje u A Circus.
Staromilský koncept A Circus se zrodil v hlavě Lucy, jenž dumal nad tím, jaké téma zvolit pro nahrávku, kterou chtěl dát dohromady s otcem, až našel inspiraci v lásce k filmografii Charlieho Chaplina. Příznivce tuláka Charlieho s neodmyslitelnou buřinkou, hůlkou a knírem možná v rámci playlistu eponymního alba trkne závěrečná položka „Swing Little Girl“, coby s citem zpracované úvodní téma Chaplinova filmu The Circus, tahle jemná závěrečná tečka ale o obsahu desky napoví snad jen to, že A Circus se můžou zařadit mezi kapely, které hodně těží z oblíbenosti retra, kterému – v některých skladbách - podřizují nálady, zvuk i hudební postupy. Druhou základní ingrediencí je působivá atmosféra, která si bere hodně od Blackmore´s Night, Rainbow, Queen, či Deep Purple.
A že je z čeho vybírat! Po nenápadném krátkém intru „Out Of The Hat“ se sváteční náladou vás A Circus suverénně kopnou do rockového dávnověku, energický syrový riff, dominantní zvuk hammondů, technické bicí, uvolněný Romerův zpěv i krásně vygradovaný refrén dokonale míchají staromilské postupy s velmi čerstvou energií, v následné houževnatější a plíživější „A Snow Covered Road“ se A Circus posunou o pár let dopředu a při divokém symbiotickém sólování se chlupy na rukách staví spolehlivě do pozoru. A pak přijde zlom jako hrom a v nepokryté poctě Richiemu Blackmoremu „Two Ghosts“ se A Circus vytasí s tajemnou náladou v příběhu dvou navěky po sobě toužících duchů a nabídnou nesmírně laskavé drama, z něhož mrazí od prvního do posledního tónu.
I když se zdá, že po divokém klávesovém úvodu se „Rainbow Tears“ bude držet podobného vzorce (ač skladba úplně nezapadne do retro rámce, její základ napsal Federico starší v době, kdy mu bylo dvacet…), lehce plačtivý Romerův hlas sklouzne postupně do naléhavosti, díky syrově pojaté kytaře skladba parádně zdrsní a A Circus představí další suverénní barvu z velmi pestré palety. Nejdelší položka „The Sleeper“ s přitažlivým piánem a náznakem orchestrálnosti vytěží maximum z emotivního vokálu (pokud vám někdy začínalo připadat, že Romero zbytečně rozmělňuje talent v záplavě podobně znějících projektů, album „A Circus je ideální příležitostí, kterak si spravit chuť a vychutnat si Chilanův talent na maximum). A pak zase střemhlav do historie odůvodnit s technickou „Judas“ použití pojmu progresivní hard rock…
„Dílo s jasnými odkazy z minulosti, které si v dnešním světě žije vlastním životem“, charakterizoval Luca Federici album „A Circus“. S rozechvělou rockovou duší, čerstvě nakrmenou téměř božskou manou, bych dodal jen „velmi bohatým vlastním životem“. Klobouk dolů!
|
