Portugalská parta Speedemon odkrývá karty už pouhým názvem, logem i přebalovou malůvkou. Rychlý metal podle osmdesátkového střihu je skutečně hlavní náplní obsahu alba "Fall of Man", mnohem podstatnější je ale fakt, že podle starého mustru nejede zvuková produkce. Muzika čtveřice borců z Pyrenejského poloostrova se rázem posouvá před haldu kolegů, kteří sice nehrají o nic hůř, ale protože si neumějí nebo nechtějí zajistit moderně čitelný sound, přichází jejich snaha mnohdy úplně vniveč.
Díky kvalitnímu technickému rozhraní se hudba Portugalců zakusuje s pořádnou intenzitou. Úvodní "Metal Rage" příjemně navnadí, a navazující "Speed on Fire" vyjeví hráčské schopnosti jižanských démonů v plné kráse. Dokonalá symbióza atraktivních riffů a hutně nakvaltované rytmiky zabírá s okamžitým efektem a nepustí ani po mnohonásobném jetí. Dalším plusem je chytlavé melodické sólo a úderně nadiktovaný refrén. Speed metal se prolíná s tradičním heavíkem, a díky modernímu zvuku si ani nestíháme všímat, že hudební podstata má kořeny hluboko v minulém století.
Titulní kousek vzdá hold Slayer a zároveň ve šťavnatých rytmických sekvencích připomene smečku Witchtrap, tedy současné bohy speed thrashe (opět je přítomno nečekaně vynalézavé sólo, ale to platí téměř pro každou skladbu díla "Fall of Man"). Další chuťovkou je políček "Worlds of Fire", ve kterém vyniká zejména přímočaře agresivní po-sólová pasáž, a kus "Midnight Ripper" (příjemně krátké) album uzavírá v atraktivním starosvětském stylu à la první Metallica. Jediná výraznější výtka míří na adresu zpěváka (a kytaristy) s přezdívkou Brutus, jehož vokální projev není zvlášť charismatický, brzdí divoce rozjetou instrumentaci a ve výsledku přece jenom mírně koriguje nadšení z této desky.
|
