Je pravda, že jsem si nedávno posteskl nad dračím morem, který se vyjevil na obalech mnoha power metalových alb. Na druhou stranu je v takových případech alespoň poznat, jaký žánr daná kapela prezentuje. Při pohledu na cover titulu "Maze Runner" od kanadských Master Spy jsem dlouho zůstával netečný, až mě na skutečnou povahu věcí musely upozornit chvalitebné reakce jiných posluchačů.
Při následném ohledání alba začalo vyskakovat jedno překvapení za druhým. V kapele například figuruje známý argentinský kytarista Christian Vidal (Therion) a basu drhne James Pulli (Impellitteri). Ani jeden z těchto borců ale není autorem hudby, tuto oblast mají na starost umělci skrytí pod přezdívkami Merk a Officer-X. A jde o skladatele velmi zajímavé, jak dokazuje většina skladeb z nahrávky "Maze Runner", která byla jako druhá studiovka kapely na virtuální internetové sklady vyexpedována 24. ledna.
Dalším pozitivem je melodická podstata desky, která se neupíná k soudobým trendům, což je u novějších (a někdy i starších) uskupení vždy rizikem, a nebojí se čerpat z klasické power metalové školy. Ve skladbách "Maze Runner" a "The Storm" je závan Stratovarius téměř hmatatelný, v případě této kanadské (lépe řečeno mezinárodní) party ovšem nejde o nějaké neoklasické speed metalové úprky, ale o stavbu vokálních linek a harmonických motivů, u kterých máme tendenci silácky zatínat pěst a ve významném gestu ji ukázat celému světu (vždycky ale bude lepší, když nás u toho nikdo neuvidí).
Hudební obsah udržuje pozornost svěží energií, nápaditými kompozičními vrstvami, nástavbovými sekvencemi a výbornou sólovou prací. Při poslechu textů začne dávat smysl i podivuhodný obal. Rytmické vody rozbouří (jediný) rychlík "The Vigilante", a potenciálním tahákem by mohla být závěrečná položka "The Asylum", ve které si zahostoval Blaze Bayley. Ovšem to, co zde britský kmet předvádí, je jedním slovem tristní. Je pravda, že skladba jednoznačně pochlebuje Iron Maiden a Bayley se pravděpodobně snaží dané poptávce dostát. Takže se předvádí, přehrává, zbytečně stylizuje do Dickinsona, ale hlavně nestíhá, což je nejzřetelnější při metalovém nástupu desetiminutové (!) skladby, která se kvůli tomu dá v klidném psychickém rozpoložení přežít jenom jednou. A když jsme u vokálních výkonů, je třeba uvést, že ani kmenový zpěvák Craig Cairns není ve všech polohách úplně jistý, i když v jeho případě na poplach tlouct nemusíme. Výsledné hodnocení desky těmito faktory nicméně zůstává ovlivněno.
|
