Když Marko Hietala před čtyřmi lety oznámil, že odchází z Nightwish a zároveň se stahuje z veřejného života, nechal si otevřená vrátka a konstatoval, že si nemyslí, že by to bylo jeho definitivní rozloučení s hudební branží. I když tenhle krok souvisel s jeho vnitřními démony, v rovině kontrastu, jak zvláštní byl v posledních letech vývoj Nightwish, a jak barevné a strhující album Marko předložil ještě o dva roky dříve, dává mi tahle cesta smysl i bez mraků na Markově duši. Hietalova absence na scéně se natáhla na čtyři roky a ikonický baskytarista a nedoceněný zpěvák se vrací (snad se zhojeným nitrem) ve velkolepé formě. To, co o sobě prozradil debutem „Pyre Of The Black Heart“ (nemluvě o geniální verzi alba v rodném Markově jazyce „Mustan Sydämen Rovio“), totiž, že je velmi nápaditý skladatel, dokonalý interpret a emotivní umělec se širokým záběrem, jenž se nenechává svazovat žádnými mantinely, podtrhl novinkou „Roses From The Deep“.
Mediálně nejzajímavější se jeví skladba „Left on Mars“, coby podtržení faktu, že dvě nejvýraznější osobnosti, které mají v životopise zapsané působení v Nightwish, nicméně už nejsou součástí tohoto kolosu, k sobě znovu našly cestu. Společnost Markovi dělá Tarja Turunen. Z minula je známo, že propojení jejich hlasů je ohromně přitažlivý magnet a přesně tak skladba funguje, i přes to, že v nabídnutém menu patří tahle položka k obyčejnějším, a těží především z magické vokální kombinace.
Ne, že by ji úvodní horrorovka „Frankenstein`s Wife“ s nenápadným odkazem na Alice Coopera a decentním nádechem dospěláckého rocku, staromilsky laděná, plíživá rockovka „Proud Whore“ s jemným Markovým hlasem, nadýchaným sborem a úžasnou gradací, neskutečně emotivní vyprávění v klidné „Two Soldiers“, bardovská „The Dragon Must Die“ se špetkou folkoviny, středověkou náladou, trochou tanečnosti, výraznou basou a bobtnajícím napětím, či šťouchnutí do finštiny v živočišné riffovce „Tammikuu“ (nemůžu si pomoct, kdyby Marko novinku opět nazpíval kompletně i ve finštině, byla by z toho ještě větší díra do světa), převálcovaly na celé čáře, na „Roses From The Deep“ není jediné slabší místo, nicméně kdybych měl hledat vrchol desky, vybíral bych z této pětice.
Ani ten však není vyčerpávající z hlediska nálad, v kterých se Hietala neskutečně sebevědomě a suverénně pohybuje, dojde i na nevtíravou melancholii v titulní skladbě, na potykání s blues v „The Devil You Know“, na zvukovou kakofonii „Impatient Zero“, či na nekompromisní kousanec v „Rebel Of The North“ (zase ta geniální basa!) a v každém jednotlivém kousku se proplétá spontánnost, zralost, uvolněnost, nápaditost, čerstvost… Marco se vrací v úžasné formě!
|
