„Brutal Planet je hodně hnusný místo a „Dragontown“ je jeho hlavní město,“ řekl Alice Cooper v létě 2001, když oznamoval vydání nové desky. Překvapivě a rychle. Byl plný nadšení ze spolupráce s producentem Bobem Marlettem, s nímž vytvořil na své poměry ultratvrdou desku „Brutal Planet“ a přestože ji fanoušci nepřijali s otevřenou náručí, Coopera jeho nová poloha velmi bavila. Užíval si pozornosti od nových tváří metalu, ať to byl Marilyn Manson, Rob Zombie nebo Jonathan Davis (Korn), ale věděl, že jde jen o výstřelek módy, protože byl protřelý a trendů zažil bezpočet. Rozhodl se z industriálního prostředí vytěžit ještě jednu desku, přestože „Dragontown“ není jednovaječným dvojčetem „Brutal Planet“. Spíše se hodí příměr k „Trash“ a „Hey Stoopid“, neboť jak „Trash“, tak „Brutal Planet“ byly moderní, perfektně vystajlované desky, kdyžto „Hey Stoopid“ a „Dragontown“ pošilhávaly směrem k sedmdesátým létům, které se vždy Cooperovou tvorbou prolínaly.
Album bylo spontánním dílem, které začalo vznikat takřka ihned poté, co se Cooper vrátil z turné, které ukázalo trend posledních let, kdy Alice hrál ve Spojených státech zejména v divadlech a menších halách, což by oproti přelomu osmdesátých a devadesátých let úpadek, ovšem pamětníci se shodují na tom, že v době turné „Brutal Planet“ byl umělec na jednom z vrcholů a koncerty i díky tvrdšímu matriálu byly strhující. „Nová deska bude ještě tvrdší než „Brutal Planet“. Máme v rukách materiál, který ukáže, kam až jsme schopni zajít,“ tvrdil Cooper a fanoušci začínali mít obavy o to, aby v záplavě tvrdosti Alice neztratil charakteristický rukopis. To se nestalo, protože s tvrdostí to až tak horké není, ale promoakce před vydáním desky si žádaly své.
První dojem, alespoň z první poloviny „Dragontown“ vytváří iluzi toho, že jde o album velmi příbuzné „Brutal Planet“, hlavně úvodní trojice „Triggerman“, „Better“ a „Dragontown“ těží z industriálního metalu ve stylu Roba Zombieho, i když Cooperův výraz dává věci trochu starosvětský charakter, „Sex, Death And Money“ evokuje nihilistickou a morbidně přitažlivou tvorbu Marilyna Mansona z dob „Mechanical Animals“ a „Holy Wood“, riffová šelma „Fantasy Man“ ukazuje vrchol tvrdosti Copoperovi tvorby. I v ní však probleskují melodie, které ukazují touhu principála po tradičnějším rockovějším projevu. V tom duchu předkládá Ryan Roxie i kytarová sóla, která mají o kapku více melodičnosti, než bylo zvykem u minulé desky. Vrcholem metalových ambic je zlověstná „Somewhere In The Jungle“, v niž Cooper otvírá téma genocidy a kmenových válek v Africe. Zde byste jeho slova o nejtvrdší materiálu jeho kariéry snad i brali vážně.
V druhé polovině se deska láme. „Disgraceland“ je poctou Elvisovi Presleymu a klade si otázku, jak je možné, že rock n`rollový hrdina zemřel na záchodě. Cooper přizpůsobuje hlas Elvisovu projevu, až máte pocit, že se skladba na album dostala nedopatřením. Tak tomu ale není, protože otvírá druhá polovinu „Dragontown“, která je ve znamení změny soundu a přípravě na věci, které se u Alice měly odehrát v dalších letech. K tvrdé tváři se vrátí sabbathovská „Sister Sara“, „Every Woman Has A Name“ je překrásná, křehká balada hledající kompromis někde mezi druhou polovinou sedmdesátých let a glam metalovým obdobím. V tvrdší „I Just Wanna Be Good“ a kabaretní „It`s Much Too Late“ to vypadá, že Aliceovi dochází dech, ale „The Sentinel“ s vláčnými melodiemi je obstojným završením velmi dobré, ačkoliv těžce podceněné desky.
Ta je pestřejší než „Brutal Planet“, ovšem fanoušci tuto skutečnost neocenili a album brzy po vydání zapadlo. Ačkoliv turné, které mělo desku propagovat, se dalo považovat za úspěšné, kupodivu nabízelo jen minimum materiálu z „Dragontown“ a program stavělo zejména na albech „Love It To Death“, „Killer“, „Welcome To My Nightmare“ a „Billion Dollar Babies“, což značilo tečku za krátkým industriálním období, které nebylo nejúspěšnějším v Cooperově kariéře, ovšem nabídlo velmi zajímavý materiál a úplně jiný pohled na tvorbu, bez něhož by obrázek o Aliceově kariéře nebyl úplný. Prodeje alba byly tristní a bylo třeba se zamyslet nas budoucností.
Zajímavostí na kapitole „Brutal Planet“ a „Dragontown“ je textová složka alb. Ty prohlubují tendence započaté na díle „The Last Temptation“ a Coopera představují jako hluboce věřícího křesťana. Alice přiznal, že v devadesátých letech našel ke křesťanství zpátky cestu a takový okamžik považoval za stejně důležitý jako fakt, že v roce 1984 skoncoval nadobro s alkoholismem. Stejně jako už nikdy nepozvedl sklenku kořalky, nikdy už také neodložil Bibli. Problematika víry se pak promítala i do dalších desek.
|
