Po vydání debutu "River of Tuoni" se ukázalo, že zájem o symfonický power metal s ženským hrdlem neutuchá. Amberian Dawn čile koncertovali, do sestavy přibyl druhý kytarista Emil Pohjalainen z Thaurorod a kapelník Tuomas Seppala se během živých vystoupení mohl věnovat pouze klávesám. Možná i díky tomu během turné aktivně skládal, takže nový materiál byl hotov už během roku 2008. Druhé album vyšlo následujícího jara a do vínku dostalo název "The Clouds of Northland Thunder".
Bylo to pro Finy plodné období a Tuomasovi se jako skladateli mimořádně dařilo. V tracklistu najdeme velké množství nezapomenutelných hitů, které z alba činí jeden z nejlepších metalografických záseků Amberian Dawn vůbec. V chronologickém pořadí je prvním majstrštykem skladba "Incubus". Kapela nasadí od začátku svižné tempo nasycené sugestivně atraktivní instrumentací. Společně s operním výkonem čerstvé třicátnice Heidi Parviainen dostáváme na stříbrném podnose čarokrásné metalové harmonie, které nalézají vrchol v refrénu, jenž znamená dokonalou symbiózu neoklasiky s powerem. Zajímavostí je pěvecké mihnutí Petera Goodmana, se kterým Tuomas spolupracoval jako s prvním frontmanem (tehdy ještě pod názvem Anthem One). Zde ovšem krátký Peterův úsek slouží pouze jako zdůraznění zpěvaččiny suverénní dominance, která v sobě zahrnuje i mistrovsky umístěné rytmické popěvky.
Druhým zásahem je díky emotivně rozhoupanému chorusu stopa "Willow of Tears", jež v sobě ukrývá bohatou náruč filmové osudovosti. "Shallow Watters" je speedovou palbou, ve které zpěvaččin hlas podlévají rozmanitě náladotvorné hudební šťávy. "Saga" je dalším nesmrtelným zásahem (to hravé sólo!), kompoziční perla "Lionheart" na zlatý náhrdelník navěsí naléhavý šlapavý motiv, kozáčkově skočné sloky a zrychlený refrén s působivě padavou vokální linkou. Výčet zdařilých songů zakončuje píseň "Morning Star", ve které Tuomas volí malinko jiný, řekněme melancholický tvůrčí přístup, a opět se mu daří vyloudit spokojený úsměv posluchačův.
Tyto výborné položky jistí z druhé vlny obstojná úvodní singlovka "He Sleeps in a Grove" (ačkoli otvírák z debutové desky byl ještě o kousek zdařilejší), potažmo skladba "Lost Soul", v jejímž hravém motivu můžeme pozorovat Toumasovu oblibu popových bohů Abba (k zahození není ani valčíkově vedené sólo). Zbytek písní - je jich celkem pět - lze považovat za tuctovější záležitost, a proto výsledné hodnocení druhé desky Amberian Dawn nemůže směřovat k výšinám, které by si zasloužily vychvalované kousky. Bylo evidentní, že Tuomasovi více sedí metalově přímočaré položky, nežli baladické epištoly, které málokdy zanechaly pamětihodný dojem. Přesto jde o výjimečné album, na kterém finský autor prokázal dostatečnou tvůrčí soběstačnost a hlavně talent, čímž alespoň částečně utlumil výkřiky o podobnosti s krajánky Nightwish. Zlé jazyky i tak měly o čem štkát, a to v blízké budoucnosti, kdy se z Amberian Dawn stalo něco jako metalový tribut Abby. To už je ale příběh, který patří do jiných recenzí...
|
