„Během pandemie jsme přišli o veškerou inspiraci…“, vysvětlovali členové osobité jednotky Lacuna Coil návrat k přelomovému albu „Comalies“, jemuž dvacet let po vydání navlékli nový kabát a potvrdili pravidlo, že na klenoty se nesahá a vylepšit téměř dokonalé dílo nejde. Pomineme-li tuhle zbytečnou vsuvku, nastala v diskografii italských alternativních gotiků největší trhlina, kterou Lacuna Coil aktuálně zacelila novinkovým dílem „Sleepless Empire“. A nutno dodat, že od prvních tónů kapela potvrzuje okřídlené rčení o tom, že kdo hledá, najde. Ztracená inspirace byla nalezena a Lacuna Coil představuje další desku, ze které mrazí.
Už u toho není kytarista Diego Cavalloti, jehož nahradil Daniele Salomone, nicméně k tomu došlo až ve chvíli, kdy již na „Sleepless Empire“ jeho pomoc nebyla nuttná, neboť veškeré kytarové party (převážně hrubé a hutné) na desce zastal Marco Coti Zelati. A byť jsou jeho nástroje (připočítejte basu i klávesy, o Meizových bicích nemluvě) velmi důležité, to zásadní se odehrává ve vokální přetlačované mezi čistým a smyslným hlasem Cristiny Scabbiy a chropotem parťáka Andrey Ferra. Tahle kontrastní vichřice by byla naprosto dostačující k tomu, aby z desky stříkaly emoce i agresivita, nicméně s hostovskou výpomocí Randyho Blythea se ještě víc tlačí na hrubozrnnou pilu. Z tohoto pohledu se příspěvek Ash Costello ve skladbě v „In The Mean Time“ jeví méně radikální, a tudíž ne tak zásadní.
Tvrdit, že to nejvýznamnější se odehrává v polovině alba, je trochu zavádějící, neboť lehce znervózňující, nátlakový a velice intenzivní pocit je přítomen celou dobu, nicméně možná díky tomu, že na to Lacuna Coil jdou sice melodičtěji než dřív, ale i tak vytrvale pěkně zostra, vylezou snáz na povrch momenty, kdy se do jejich pocitové bouře vetře i trocha lehkosti a hravosti. Nehledejte ji v až depkovém textu skladby „I Wish You Were Dead“, ale chcete-li nejchytlavější melodii s nádherným gotickým oparem, sáhněte po této písni, chcete-li se pohupovat aspoň na moment na až meditativních obláčcích (z nichž vás kapela záhy nekompromisně sestřelí), zkuste nadýchanější „In Nomine Patris“. Bere-li vás víc drsnější poloha kapely, jasná sázka na jistotu je demoliční „Oxygen“ se slušnou porcí hysterie a „Hosting The Shadow“, vytvrzená hlasem Randyho Blythea, přes mašinky zjedovatělým Cristininým vokálem a až bolestivě intenzivním riffem.
Má-li album „Sleepless Empire“ být mementem vůči ztrátě vlastní identity v digitální době, jež ničí smysl pro čas a realitu, jedno je jisté – i když nebudete sledovat lyrické detaily, pocitově s vámi může zatřást. Pár melodií v hlavě spolehlivě zůstane, v kompletní jedenáctce skladeb nenajdete výrazněji slabší místo. Inspirace zjevně byla znovu nalezena a přinesla kapele do portfolia další vydařenou desku.
|
