Návrat ke kořenům v rámci sólové tvorby v podobě alba “Anděl posledního soudu” se Brichtovi po hudební stránce vydařil na výbornou. Vlna hudebního pirátství však sílila a prodeje byly oproti předchozím deskám výrazně slabší. V roce 2004 Brichta opět spojil síly s Herešem a Bunešem (Alkehol), aby natočili pokračování projektu Hattrick, které však z dnešního pohledu zcela upadlo v zapomnění. Poté pozvolna začaly přípravy na další sólovou desku, jež je poslední, která vyšla pod Brichtovým jménem (pokud nepočítáme živák z roku 2009).
O klasické studiové desce však nemůže být řeč, neboť Brichta se opět rozhodl jednat jako obchodník a do hlavy se mu vnutila myšlenka na blížící se výročí alba cover verzí “Legendy”, které v roce 1995 vydal s Arakainem. Svolal členy kapely a společně vybrali patnáct skladeb od rockových interpretů z celého světa, ze kterých vzniklo album s prostým názvem “Legendy 2”. Jestli to bylo dobré či špatné rozhodnutí, nechám na každém z vás. Osobně se však domnívám, že takové album mělo vyjít pod značkou Arakainu. Jeho členové se však nechali slyšet, že jedno album cover verzí stačilo, a že se chtějí primárně soustředit na vlastní tvorbu.
Brichta se rozhodl každou skladbu natočit jako duet, což zní poměrně zajímavě. Problém je však v tom, že z toho lze i po letech cítit obchodní kalkul. Přestože je na albu několik slušných skladeb, je ve výsledku cítit podivná pachuť, která poslech kazí. Desce chybí pomyslné kouzlo, které z původních “Legend” čišelo na sto honů.
Přitom album nezačíná zle. “Noc kouzel” (“Poison” od Alice Coopera) je hit jak se patří. Příjemný úvod, který posluchače navnadí na věci příští. Podobně se dají popsat i skladby “Vím, co jsi zač” (“Touch Too Much od AC/DC), “Cocaine” (“Cocaine” od J. J. Calea) či “Nikdo nejsme bez chyby” (“Coz I Luv You” od Slade). Skladbám nechybí cit a respekt k originálům, zdařilé texty a třešní na pomyslném dortu je zpěv Pavly Kapitánové, která (na rozdíl od dosti průměrného výkonu Brichty) zpívá s neuvěřitelnou energií a grácií.
Nezapomnělo se ani na pomalejší kousky, ze kterých vyniká zejména “Chrám, kde spí náš král” (“Temple of the King” od Rainbow), “Další blbej den” (“Death Is Not the End” od Nicka Cavea) a geniálně chytlavý “Norský dřevo” (“Norwegian Wood” od The Beatles). Ostatní pomalejší záležitosti výrazně nezklamou, jen je jich prostě příliš. Zajímavou položkou je závěrečný bonus “Legends Never Die” (Wendy O. Williams) s Martou Jandovou. Pokud by tuto anglicky odzpívanou stopu nekazil americký Brichtův akcent, mohla být právem řazena mezi nejlepší skladby alba. Naštěstí je součástí nahrávky i verze pod názvem “Hloupý se to zdá”, která zní díky českému textu mnohem lépe.
Nechybí několik svižných skladeb, ze kterých je povinné zmínit zřejmě nejlepší skladbu desky “Pláč spálí smích” (“Out In the Fields” od Thin Lizzy). Skladba je geniální i v originálu, ale Brichta jí dodal svůj ksicht a ve spojení s Pavlou Kapitánovou udělali duet, kterému patří absolutní uznání. V případě skladeb “Rozdávej” (“Ace of Spades” od Motörhead) a “Šém” (“Burn” od Deep Purple) se však jedná spíše o nutné výplně, u jejichž poslechu vás napadne jen to, že originál je zkrátka jen jeden. Přitom v “Šému” se hostující Petr Kolář (ex-Precedens, ex-Arakain) snaží, co mu hlasivky stačí.
Zbytek alba se drží v pomyslném průměru Brichtovy kariéry, což znamená, že se nejedná o žádný propadák, každá skladba na albu má své místo a jako celek funguje dobře. Na druhou stranu je třeba říct, že očekávání, které před vydáním desky panovalo, se nenaplnilo z několika důvodů.
Arakainu se v případě “Legend” povedl husarský kousek. Každou skladbu přepracovali k obrazu svému, dodali jí typické atributy, které ji charakterizují, a zejména je u všeho cítit chuť a radost z hraní. U “Legend 2” je situace jiná. Brichta se rozhodl každou skladbu natočit přesně podle originálu, nedodal do většiny skladeb vlastní výraz, album jako celek působí neoriginálně a člověk nabývá dojmu, že nemá důvod se k poslechu vracet. Po zvukové stránce se taktéž nejedná o žádný zázrak, album zní velmi monotónně (zejména zvuk kytar je nemastný, neslaný), místy až unaveně, za což může velké množství pomalých skladeb. Kdyby se jejich počet zredukoval, tak by výsledek byl mnohem zábavnější.
Na poslední sólové desce Aleše Brichty se najdou jak skvělé skladby (a není jich málo), tak i průměrné, ale ve výsledku se dá album popsat jediným (pravděpodobně nejhorším) slovem - zbytečné. To si pravděpodobně uvědomil i Brichta, neboť již v následujícím roce přišel s další razantní změnou v kariéře. Rozhodl se založit regulérní kapelu Aleš Brichta Band, se kterou vydal nadprůměrně zdařilé dvojalbum “Divadlo snů”.
|
