Jaký důvod by vás dotlačil k tomu držet čtyři roky v šuplíku už nahrané album? U italských heavíků Vultures Vengeance to zavinil souběh covidu a změn v sestavě. Po deseti letech opatrného nakukování na scénu s jedním demem a dvěma kraťasy se Vultures Vengeance zapsali do metalové historie (v undergroundu poměrně chváleným, z hlediska celkového dosahu nepříliš významným) debutem „The Knightlore“, vydaným v roce 2019. Už na sklonku roku následujícího měla kapela nahrané pokračování „Dust Age“, nicméně v důsledku rušení koncertů a nemožnosti představit album živě se Vulture Vengeance rozhodli s vydáním počkat. A čekali tak dlouho, až to zabalil kytarista Tony L.A a basista Matt Savage. Nové členy se podařilo znáborovat až v loňském roce, což byl startovní povel pro vydání novinky, kterou frontman a kytarista Tony T. Steele (paradoxně, s ohledem na dobu vzniku) nevnímá díky jinému přístupu kapely jako přímé pokračování debutu.

Kdybych chtěl být optimista, tak řeknu, že hudba Vultures Vengeance by mohla vonět příznivcům raných desek Blind Guardian. Italové se do osmdesátých let noří nejen kompozičně, ale i zvukově, jejich nekompromisní heavík bez kudrlin šlape občas na rychlostní pedál tak vydatně, že koketuje se speedovou škatulkou a Tonyho nosový vokál občas poměrně věrně chytá barvu Hansiho Kursche. Sundáme-li však růžové brýle, začne se odstup od slepých strážců roztahovat na rozměry malé propasti – největší bolestí je fakt, Vultures Vengeance sice úspěšně bojují proti stereotypu občasnou změnou tempa, nicméně nálada při zvolnění zpravidla nekoresponduje s dosavadním zněním skladby, takže tyto zlomy jsou poměrně násilné a nelogické, nemluvě o tom, že v nich kapela příliš často ztrácí tlak. Možná ještě větší problém je fakt, že Tonyho projevu schází lehkost a přirozenost. Asociace na Hansiho Kursche dostává nejvíc na frak ve chvílích, kdy Tony začne příliš tlačit na pilu a najednou zní příliš přiškrceně.

Tenhle fakt naplno odhalí až závěrečná „It Holds“, v níž Vultures Vengeance přeřadí na nižší rychlost, lehce si zahrají s atmosférou, Tony se zklidní a odhalí, že to jde (a dobře) i bez toho, aby musel hlasivky vystavovat trvalému nebezpečí prasknutí. Nicméně tady pravou podstatu kapely nehledejte. Na její odhalení stačí ukřičená, valivá titulní věc se splašenými riffy, která zároveň ukáže, že největší síla kapely tkví v rychlých sekaných kytarách. Pokud vám Vultures Vengeance osloví v tomto otvíráku, prakticky celý zbytek alba se nese v podobném módu bez výraznějších vrcholů či propadů.

Vydávající label posílá Vultures Vengeance do světa coby epickou heavy metalovou kapelu, uctívající tradice Warlord, Brocas Helm, Cirith Ungol, raných Manowar nebo The Lord Weird Slough Feg. Nejenže o epičnosti nemůže být řeč, ale ani vazby na tyto kapely v tvorbě Italů nemůžu objevit. Za mě spíš solidní retro, které v přetlačované s ranými Blind Guardian, jež z desky často vykouknou, neobstojí.

BC VULTURES VENGEANCE

YouTube ukázka - Dust Age

Seznam skladeb:
1. Dust Age
2. Queen of the Last Light
3. Those Who Sold the World
4. Reign of Severance
5. City of a Thousand Blades
6. The Exiled
7. The Foul Mighty Temple of Men
8. It Holds

Sestava:
Tony T. Steele - zpěv, kytara
Tony L.A. Scelzi - kytara
Matt Savage - baskytara
Damian Rage - bicí

Rok vydání: 2025
Čas: 41:29
Label: High Roller Records
Země: Itálie

Diskografie:
2019 – The Knightlore
2025 – Dust Age

Foto: archiv kapely