Jedno se hudebníkům z party Labyrinth musí nechat. I když na první experimentální album "Freeman" nadávali kritici i fanoušci, kteří nechtěli slyšet nic jiného nežli pokračování majstrštyku "Return to Heaven Denied", Italové se emancipovaně rozhodli dál drhnout svoji novou progresivní písničku. V roce 2007 zveřejnili nahrávku "6 Days to Nowhere", která systematicky ignoruje melodický power a z Labyrintu dělá kapelu pro velmi odlišnou sortu posluchačů.
Ovšem díky lepšímu songwritingu a zvukové produkci to tentokrát docela funguje, ačkoli vzhledem k okolnosti, že mastering proběhl v legendárním londýnském studiu Abbey Road, měl být výsledek ještě mnohem lepší. Na psaní a aranžmá skladeb se podílela celá kapela, ze sestavy po minulém albu zmizel pouze basista Cristiano Bertocchi, což nebyl bůhvíjaký problém, jelikož tento nástroj dokázal obsluhovat frontman Roberto Tiranti. Z desky lze cítit autorskou integritu a tvůrčí názor, který byl na fošně "Freeman" poněkud rozoostřen (dost možná tam ale žádný nebyl).
V pořadí šestou řadovku Labyrintu můžeme poslouchat bez nervózního poposedávání téměř v celé délce. Obsah skladeb kopíruje progresivní a často i čistě rockové linie, které Roberto Tiranti sytí plnokrevným pěveckým výkonem. Nutno zmínit, že tomuto drobnému Italovi byla metalová kazajka vždy těsná. Jeho nejoblíbenější kapelou jsou Queensrÿche a neštítí se ani mainstreamu, do kterého se na domácí scéně snaží tu a tam proniknout. Kultovní status ale drží pouze v metalovém ranku, jeho služby jako hostujícího zpěváka využily a stále využívají desítky kapel (za všechny vzpomeňme Tirantiho účast na debutu polských Pathfinder), a i přes malou pauzu zůstává nadále věrný své domovské oáze Labyrinth.
Autorský potenciál alba "6 Days to Nowhere" je rozprostřen spíše po zákoutích písní a přináší několik unikátních momentek. Krásně zní kupříkladu melodicky otevřený refrén "Rusty Nail", ale protože Italové tenkrát nechtěli být příliš líbiví, obehnali chorusovou oázu těžkými riffovými zátarasy. Proto lze více doporučit komplexně vystavěnou a ekologicky podbarvenou "Mother Earth" či jemně baladickou "Smoke and Dreams". Je patrné, že podobné tóny nejsou dílem hudebních svéhlavců, kteří by mimožánrovou avantýrou chtěli dokazovat náhle nabyté tvůrčí osvícení. Snaha Italů je tentokrát víceméně uvěřitelná.
Otázkou zůstává, komu je album určeno. Příznivci progu měli jiné kapely a nebyl důvod, aby dávali šanci někomu, kdo se ještě před několika málo lety prezentoval úplně jiným stylem. Ani fanoušci Labyrintu to kapele nesežrali, naopak ji sílícím tlakem donutili k ústupkům a žánrovému pokání (album "Return to Heaven Denied Pt. II" vyšlo už v roce 2010). Propustkou se nestal dokonce ani jednorázový projekt Amazing Maze, který znamenal plnohodnotný návrat k power speedu. Stejnojmenné CD ale vyšlo polo anonymně a pouze pro japonský trh. S odstupem času tak můžeme dané nahrávky vnímat jako zajímavý pokus o vymanění ze žánrových osidel, který oklikou vrátil kapelu do pro fanoušky přijatelných mezí. Díky nejnovějším řadovkám Labyrintu je pak možné konstatovat, že se tato cesta stala výhrou pro všechny.
|
