Pokud jste ještě neměli něco do činění s kapelou Kosmogonia, při vyjmenování elementárních prvků – folk melodeath, Řecko, spojení ženského a mužského vokálu – se dá poměrně dobře odhadnout, co se na novince „Aella“ bude dít. Hlasové proplétání jemného dívčího hlasu s chropotem, v němž mají oba pěvci dostatek prostoru, ale ani jeden nedostane příležitost k delší výraznější dominanci, přičemž Vagia Tsak je nositelkou jemnější, občas až romantické atmosféry a Kostas Magalios je vlajkonošem hrubějších nálad, zásadní pro folkový prvek je druhá žena v kapele Ismini Vasileiou s flétnu a pikolou, země původu v této konstelaci přímo svádí k využití historie či mytologie.
Proto nepřekvapí, že se Kosmogonia pustila do koncepčního příběhu, zasazeného do období zhruba třistapadesáti let před naším letopočtem, kdy mezi sebou válčila řada řeckých měst a hlavní hrdinka princezna Aella musí řešit otázku, jak vyřešit rodící se vztah s nepřátelským vojákem Lykonasem (v duchu současné korektnosti by se slušelo napsat, že příběh a jeho finále nejsou vhodné pro slabší povahy…). Je třeba upozornit také na fakt, že Kosmogonia album navlékla do zvláštního zvukového kabátu, v němž kytary jsou poměrně schované za ostatní dění a bicí, byť poměrně výrazné, znějí, jako kdyby za jejich vznik byl zodpovědný někdo úplně jiný, než ten, kdo měl na starosti zbytek nahrávky, a zároveň jako kdyby k tomu ani nepotřeboval živého bubeníka (tlučoun Nick Teteris ostatně měl kapelu po vydání desky opustit).
Kompozice Kosmogonie jsou natolik nápadité, aby bylo co poslouchat, pocitu, že kapela podřídila hudbu dějové linii a že je kvůli tomu album zbytečně natažené, se však zřejmě nezbavíte. Může za to jednak fakt, že kapela oproti v podobných konceptech využívané košatosti se ke své tvorbě staví poměrně skromně (a pocit, že něco chybí se neodbytně ozývá, jednak skutečnost, že přes veškerou pestrost se album drží poměrně konstantní nálady, žádné pokusy o výraznější gradaci písní se nekonají a ani úniky směrem k výpravnému šamanství a melancholii jako v pomalé „Fire`s Song“, ve které zazní i příjemně čistý mužský hlas, či k tajemnosti jako v „Last Path“ situaci nezvrátí. Chcete-li ideální ukázku toho, co od Kosmogonie čekat, sáhněte po „The Oracle“, která dostatečně (neboť promíchávání hrubosti a jemnosti zde funguje a vytváří sympatický kontrast) využívá základní recept kapely.
To, že v kapele třímá určitý potenciál, prozradila už před pěti lety debutová nahrávka „Enthrone The Gods“. Kapela od té doby přezbrojila na postu zpěvačky, jenže původně angažovaná Maya Kampaki měla o něco víc šťávy. A to je asi nejzásadnější změna, která se v celkovém výrazu udála, neboť Kosmogonia jinak přešlapuje na místě.
|
