"Nemyslím si, že by mělo smysl vydávat hudbu typu Sonata Arctica prostřednictvím jiné kapely. Lidé by jen předpokládali, že album je plné vyřazených skladeb nebo zbytků. Já takhle nefunguji," bral Tony Kakko v souvislosti s projektem Himmelkraft už od začátku iluze těm, kteří snili o tom, že na propojení s Tonyho domovským spolkem v Himmelkraft dojde (obzvlášť, když i v doprovodném ansámblu se otisk Sonaty Arcticy najde). Na druhou stranu, když vezmete, do jakých zákoutí postupem času hudba Sonaty Arctica nakoukla (od ryzího power metalu, přes progresivní šlahouny, až po vlažné popové tendence), mohla Tonyho slova až alarmujícím způsobem vyvolávat otázku, kam se chce osobitý frontman tentokrát vydat.
Eponymní prvotinu Himmelkraft je možné charakterizovat jako oslavu Tonyho hlasu s poměrně širokým stylovým záběrem. Dojde při něm na poměrně důvěrné otření se o Sonatu Arcticu, dojde při něm na nahlédnutí do šantánu, dojde na něm na (někdy až lehce uspávající) eleganci i pitvoření, dojde na něm na éterickou zasněnost, dojde na něm na koketování s tanečním rytmem… Souhlasit lze s tím, že většina skladeb by se do repertoáru Sonaty Arcticy dostala jen v případě, že by její frontman definitivně ztratil veškeré zábrany, charakter alba je občas až meditativní a vláčný (což vede k nezanedbatelné ztrátě tlaku), typický cit pro melodie snadno vykouzlí pár ultra příjemných momentů, a byť album drží spolehlivě pohromadě, pestrost je nezanedbatelnou složkou, díky které posluchač může počítat s tím, že Tonyho talent (autorský i vokální) ochutná v poměrně rozmanitých podobách.
Asi nejrychleji (protože Sonata Arctica…) zafunguje výborně vygradovaná skladba „Uranium“. Zvonivé klávesy, našlápnutý hlas (nezapomínejte však na to, že Tony má daleko blíž ke kategorii elegán než řvoun), ryzí chytlavost v tanečním refrénu, to je recept, s kterým umí Kakko dokonale zacházet. Nejsilnější (parádně potemnělou) atmosféru nabídne „Dog Bones“ s pseudowesternovým výrazem a dramaticky temným vstupem ve francouzštině, nejjemnější autorská vlákénka Tony spřádá v zasněné „There`s A Date On Every Dream“, v níž před jeho vokálem dostane přednost hlas Johanny Kurkely (Tonyho intenzivní pokukování po světě Auri tím dostává jasné obrysy), nejzapamatovatelnější slogan přinese skladba „Goyra“ (jedna z těch, na které intenzivně přiložil hlas k dílu Tonyho parťák z Raskasta Joulua JP Leppäluoto), která z těžkopádného medvědího pohupování uteče díky jedovatě plazivému vokálu a syrové kytaře v pozadí, aby se sklouzla do poťouchlé cirkusácké pasáže a podivného závěru, s trochou provokativnosti si pohrává elektronický úvod, promíchaný s dechovou sekcí ve „Fat American Lies“. Byť se nedá říct, že by jedna skladba mohla dostatečně charakterizovat album, zkuste sáhnout do závěru po položce „Deeper“, která z nasládlého úvodu přejde do neposedné jedovatosti a příjemně rozechvělého napětí, aby se lehce potopila ve zbytečně natahovaném závěru.
Sympaticky působí přírodní, neinvazivní zvuk desky, který dává přednost přirozenosti před dokonalostí. A tak nějak bych to viděl i s obsahem. Tony je nezmar a jeho hudební svět má značně široké mantinely. To předvedl (k nelibosti fanoušků) už u své mateřské formace a nyní je zase o něco rozšířil. Porovnáním s diskografií Sonaty Arcticy se nabízí šalamounské hodnocení – Tony s domovským spolkem vydal daleko silnější díla, ale už i spadl do hlubších příkopů. Protože o Sonatě to být nemá, tak postačí konstatování, že „Himmelkraft“ nebude kandidovat na album roku, ale příznivci frontmanova hlasu by mohli být spokojeni.
|
