Nikdy to nebylo tak, že by Pop Evil byli dobrou kapelou, jak se snažila kolem poloviny minulé desetiletky podsouvat americká média. V roce 2011 se jim povedlo vydat výborný hit „Boss`s Daughter“, pro který se jim do role hosta podařilo získat legendárního kytaristu Mötley Crüe Micka Marse, a tohle byl ze zpětného pohledu vrchol jejich kariéry. Ne náhodou je album „War Of Angels“ nejlepším albem, po němž to začalo jít s jejich kariérou z kopce. Stále větší koketérie s moderními, syntetickými zvuky zapříčinily mnohem větší sterilitu, která definitivně požrala zbytky živelnosti a vrhla Pop Evil do jakési podivného tvaru, který nemůže vzbuzovat žádné nadšení. V éře posledních deseti let proto nejzdařilejší album „Versatile“ nepůsobí jako bůhvíjak skvělé dílo, neboť je obklopeno takovým balastem, jako je bezejmenná deska z roku 2018, či minulá „Skeletons“. S každým albem se doufá, že se Pop Evil podaří odrazit ode dna a pak posluchač musí další desku odložit jako promarněnou šanci. I prodeje jejich nových nahrávek se dostaly na tristní úroveň.
S každý albem posluchač doufá a v marné snaze bude pokračovat nadále. Novinka „What Remains“ není deskou, která by dokázala zbylé fanoušky kapely naplnit entuziasmem, spíše jen prohlubuje otázku, komu je vlastně určená. Pop Evil jsou zoufalou partou, která zkouší vyprodukovat všechno možné, o čem má pocit, že by se mohlo zalíbit. Zmizely popovější tendence bezejmenného alba, od něhož si kapela slibovala průlom po komerčně nejúspěšnější nahrávce „Up“, a Pop Evil jsou už pouze prefabrikátem soudobého amerického hard rocku, který s osobitostí a originalitou stylu ze sedmdesátých a osmdesátých let nemá vůbec nic společného. Opět jde o střelu mimo terč, komerčně dávno vyluhované refrény nikoho nemohou nadchnout, stejně jako riffy, které chtějí ohromit svým drtivým zvukem, ale nápadů neposbíraly ani co by se za nehet vešlo.
I když absence dobrých nápadů by byla napadnutelná v jakékoliv době, vyjít „What Remains“ někdy kolem roku 2000, byl by člověk smířlivější, protože Pop Evil by zapadli do alespoň trochu vzrušující vlny nu-metalu, ale co s takovým materiálem dnes? Otvírák „The Bullet That Missed“ ukazuje naprostou kompoziční bezradnost, jen přežvýkává dávno slyšené (v lepší formě a podání) a přestože sází na dostatečně silný hlas frontmana Leigha Kakatyho, je to platné jen velmi málo. Hrubost a tvrdost riffů, které postrádají potřebnou energii, nedokáže udělat dobrou věc ani z „Deathwalk“, která sází na zatěžkaný groove metal, ale spíše než na možnou návaznost na hrdiny stylu upozorňuje na všudypřítomnou skladatelskou nemohoucnost.
Tak to pokračuje i přes titulní věc, která využívá naprosto totožných momentů i tempa jako předchozí skladby, což je fakt takřka odpudivý. „Wishful Thinking“ přes nesnesitelně ukňouranou sloku přinese vcelku obstojný refrén, jenž je tak trochu jako maják uprostřed nicoty. Kapela trochu zvedne hlavu ještě v „Criminal“, která (alespoň ve slokách) přeřazuje tempo na vyšší rychlostní stupeň, což je pro posluchače vzpruha, i přesto, že melodie v refrénech a takřka neměnné postupy řvavá sloka - melodický, až slizký refrén, nedokáží vzbudit sympatie. Nejlepší melodie z desky nabídne až závěrečná „Overkill“, v níž Kakaty a spol., ukazují, že někdejší zatracovaná cesta k větší popové přívětivosti mohla být správná. Nebo alespoň ne tak špatná, na jaké se Pop Evil nacházejí nyní.
„What Remains“ je další bídná deska do řady a takřka definitivně pohřbívá naděje, že by kapela mohla ještě někdy zvednout hlavu. Nahrávka přesně ukazuje, co všechno je na současné scéně moderního amerického hard rocku špatně. Kapelu postihla tak velká krize identity, že je to až alarmující.
|