Každé nové album Černého Majestátu lze považovat za symbol klidu v divokých časech. Jako připomínka, že i když se lidstvo utápí v hluboce nevědomých procesech, pořád se najdou pozitivní bubliny, kde se nic nemění a vše zůstává kvalitně stabilní, ať se píše začátek nultých let nebo červen roku 2025. Právě v tu dobu zveřejní australský spolek Black Majesty novinku s titulem "Oceans of Black", a po delší době tím vnese na power / speed metalovou scénu porci povznášejících harmonií a nádherného žánrového konzervatismu.
Parta protinožců se opět vytasila s výběrovým materiálem, a jejich snahu zaplaťpánbů nepodkopala zvuková produkce (minule nepříliš úspěšný Roland Grapow byl nahrazen Ricardem Borgesem a Jacobem Hansenem). I díky tomu se na novém albu dějí věci, kvůli kterým by si možná fanoušci měli před poslechem vzít kousek Kinedrylu, protože se jim z některých pasáží zaručeně zamotá hlava. Co se zpočátku jeví jako dobře odvedená, ale nijak strhující práce ("Dragon Lord"), se brzy přehoupne v jízdu rychlomelodických snů.
Můžeme to přitom považovat za malou záhadu. Ze skladeb se nedají vypíchnout nějaké hitové momenty, z refrénů neuvízne v paměti skoro žádný a zpěvák John Cavaliere nikdy nebude patřit mezi nejopěvovanější žánrové umělce. Jeho hlas je ale s hudbou Black Majesty natolik bytostně spjatý, že nikdo jiný už prostě nepřichází v úvahu. Jinými slovy, Australané jsou důkazem, že v kapele nemusí figurovat výjimečný zpěvák a hudba nemusí být napěchována okázalými motivy, aby její obsah a struktura dokázala spolehlivě vtáhnout.
Na desce "Oceans of Black" je nebývalé množství rychlých songů. Za posluchačský hřích stojí všechny, a to dokonce i v případě, že se v nich na chvíli vyskytnou vokálně nepřesvědčivé sekvence. Vše ale vynahradí zbylé dění s tím, že si Australané dali záležet především na sólových partech. Jako potenciálně nejchytlavější titul lze označit "Lucifera" s jemným hymnickým nádechem (klávesy jsou nedílnou nástrojovou součástí, jakkoli nijak vyčnívající), titulní song v sobě ukrývá skvostné kytarové motivy, a od věci není ani baladický moment "Got Hold on You", jenž vkusným způsobem zklidňuje okolní speedové vichry. Album je nicméně parádní celé, a příznivci žánru by si měli den vydání, tedy 20. červen, ve svém kalendáři zvýraznit pořádně tučným fixem.
|
