Budeme-li brát působení v kapele Granite Hearts jako začátek éry Rolfa Kasparka na hudební scéně, a pomineme-li fakt, že ani on se nevyhnul pauze (byť krátké, a navíc v době, kdy jednak vnější vlivy už systematicky nenutily kapely převlékat kabát či přerušovat kariéru, jednak v období, kdy ještě nebylo veřejným tajemstvím a téměř pravidlem, že ohlášený rozpad je jen marketingový tah), může Rock´n ´Rolf v příštím roce sfouknout padesát svíček na svém hudebním narozeninovém dortu. Doba, kdy Running Wild patřili k nejdravějším posádkám nejen na metalovém moři (ale i na souši) je dávno pryč, a pravděpodobnost, že by ještě někdy mohli hrát prim, je zcela nepatrná, ale při procházce po diskografii je možnost zastavit se u několika zásadních milníků, na které metaloví fanoušci jsou stále ochotni přísahat jako na alba, která formovala jejich vztah k metalu.
Když v roce 1978 vydali Judas Priest album „Killing Machine“, asi málokdo tušil, že se tam (v miniaturním zárodku) pomalu začal odvíjet příběh metalového krále pirátů – z tohoto díla si Rolf Kasparek vybral skladbu „Running Wild“ jako nový název kapely a po malých krůčcích (čtyři demonahrávky, splitko, na kterém se Running Wild potkali v rámci první spolupráce s Noise, jež trvala pěkných pár let, a představili se na ní mimo jiné s dalšími hudebními vytrvalci Grave Digger, další kompilace s poněkud nelogickým názvem „Death Metal“, na které jim dělali společnost Helloween, či na začátku roku 1984 vydané EP „Victim of States Power“, na němž se už objevil zárodek ikonického motivu kapely - kapitána Adriana), deklarujících fakt, že Running Wild byli u velmi důležitých okamžiků rodící se německé scény, se Rolfova parta dopracovala k albu „Gates To Purgatory“.
Pokud jste se k tvorbě Running Wild dostali až v době, kdy ohlásili, že jsou připraveni k nalodění, a první dva albové kroky jste objevili až dodatečně, možná vás překvapí, jak temně, syrově, někde na pomezí speed metalu a až blacku Running Wild zní. Spojnice na budoucnost jsou jasné - přímočarost, důraz a melodika, ale výraz je naprosto odlišný. I tak se podařilo kapele z rukávu vysypat několik pecek, na které bylo snadné nalákat metalové příznivce. Vybírat je z čeho - titulní zdivočelá skladba z kapelního EP „Victim Of States Power“ se sekaným riffem, splašenou rytmikou, neotesaným, štěkaným, poměrně nízko položeným zpěvem a minimalistickým sólem, dokonale korespondujícím s útočným charakterem písně, poměrně neohebná „Black Demon“ s výrazným sloganem, i zemitější „Preacher“ jedou v pomalejším tempu a staví spíš na blackové atmosféře (paradoxně se Rolfovi reakce fanoušků, pochvalujících si v tvorbě Running Wild blackové inspirace, příliš nezamlouvaly, takže se podobných metafor rozhodl vzdát, tak, aby bylo jasno, že Running Wild hrají heavy metal a žádný black).
Svižná a melodická „Soldiers Of Hell“ je v rámci debutu nejjasnějším signálem toho, kam Running Wild v budoucnu hudebně zamíří – energie, švih, dravost, poměrně jednoduchý rockově chytlavý melodický motiv i sólo, téměř do zblbnutí hypnoticky zdůrazňovaný ústřední slogan a prosvětlenější nálada fungují naprosto spolehlivě. Sypanice „Diabolic Force“ se sympatickým fistulkovým zaječením a cvrlikajícím sólem připravila půdu pro ukřičenou speedovku „Adrian S.O.S.“ (fórek, v němž se pod profláklou zkratkou neskrývá volání o pomoc, ale odhalení rodinného původu pro Running Wild tak zásadní postavy, vyšel dokonale). Druhá vábnička pro léta nadcházející se schovává pod názvem „Genghis Khan“, v níž probleskuje Rolfova skladatelská matrice, kterou na nejslavnějších deskách (a nejen na nich) vytěží úplně do maxima. V závěrečném nekomplikovaně rozvážném „Prisoners Of Our Time“, které začíná koketovat s výpravností, si kapela sebevědomě dovolí do textu propašovat sdělení o svém názvu, takže je hned jasno, s kým máte tu čest. Velmi rychle se dá zvyknout i na to, že v rozšířené verzi kapela přidala do playlistu skladby „Walpurgis Night“ a „Satan“, deklarující, že Running Wild byli už na debutu ve výborné formě.
Vzhledem k personální fluktuaci, která by mohla být jedním z dalších poznávacích znamení Running Wild, je třeba zmínit fakt, že Rolfovi na „Gates To Purgatory“ dělali společnost kytarista Preacher, pro nějž je „Gates To Purgatory“ jediným studiovým zápisem do dějin kapely (cesty osudu jsou někdy kouzelné, Gerard Warnecke později studoval teologii a stal se farářem), basista Stefan Boriss a tlučmistr Hasche (Wolfgang Hagemann). Jen co Running Wild dokončili krátké turné k prvnímu albu, upalovali vykout další žhavé studiové železo.
|
