Bylo dvacet tisíc prodaných nosičů v první polovině osmdesátých let hodně nebo málo? Pro začínající kapelu s debutovou nahrávkou se jednalo o jasný úspěch, a tak Running Wild rozpálili pec (nejen na obalu alba) po skončení krátké šňůry podruhé. Byť je album „Branded And Exiled“ nahráno ve velmi krátké době po prvotině „Gates To Purgatory“, (a Rolf v dobových vzpomínkách nebyl úplně nadšený z toho, že na to, aby dal dohromady od základu nové album, měl pouhé dva měsíce) je na něm znát nenápadný posun k tomu, co se už brzy mělo stát hlavním poznávacím znamením a nezaměnitelnou matricí Running Wild. Těžko říct, zda na určité učesání soundu i kompozic měl vliv příchod kytaristy Majka Motiho (byť zdroje se rozcházejí v tom, ve které fázi vlastně došlo ke změně na postu kytaristy, a Rolf dokonce žehral na fakt, že ke změně v sestavy došlo, neb bez ní prý mohlo album znít asi lépe) nebo už začínal mít budoucí kapitán jasno v tom, kam chce později zamířit. Nicméně „Branded Adn Exiled“ lze brát za finále prvotního období kapely, v němž Running Wild ještě zní syrověji, houževnatěji, zahaleněji než v nejslavnějších. I tak z nich padaly velmi chytlavé a oproti debutu o ždibec přístupnější melodie, až je s podivem, že na živák „Ready For Boarding“ si našla cestu pouze skladba „Mordor“.
Jasná vlajková loď alba „Mordor“, strašidelná hymna inspirovaná Tolkienem (byť příběh Rolf uchopil za poněkud jiný konec) s mrazivým sloganem, vytrvale řezavým riffem a šikovným sólem se strašně snadno zařízne pod kůži a je dokonalou ukázkou toho, jak se z minima dá vytěžit absolutní maximum. Podobně stavěných, atmosférou nabitých a stejně zajímavých skladeb je na albu víc – za zásadní by se dala považovat skladba „Evil Spirit“, jež jako jediná z alba nepochází z pera Rolfa Kasparka, ale její autor, basista Stephan, přesně trefil náladové rozpoložení desky, a nabídl vláčné, doširoka rozkročené medvědí pohupování s dalším snadno zapamatovatelným ústředním motivem. Trojlístek nejsilnějších skladeb uzavírá závěrečná „Chains And Leather“ kterou Running Wild zvěčnili už v roce 1983 na jedné z demonahrávek, ale atmosféra strachu propletená s heroicky povznášející náladou je natolik silná, že lze kapele uznale poklepat na rameno, že když už ji nevyužila na debutu, že si na ní vzpomněla v druhém kole.
Ne snad, že by zbývající pětice skladeb nějak výrazně zaostávala. Hrubý titulní otvírák prozradil, že Rolf trošku projasnil hlasivky, byť jeho zpěv je stále příjemně neotesaný a neohebný, i to, že halekací slogany byly, jsou a budou jednou ze zásadních zbraní Running Wild, stejně jako štiplavá sóla. V „Gods Of Iron“ se znovu naskočí na splašenou speedovou kobylu (a po očku se koukne do dílny Iron Maiden), přímočarku „Realm Of Shades“ se podaří velmi dobře vygradovat, uječená kvaltovka „Fight To Opression“ s dobře vzteklými sbory patří k nejdivočejším okamžikům Running Wild, „Marching To Die“ má v sobě potemnělou pochmurnost prvního alba, neohrabaný chorál zní maximálně autenticky a tradiční hypnotické opakování titulu skladby se opět spolehlivě do závitů zavrtá. Byť se zdá, že o něco větší část fanoušků by při výběru lepšího alba z prvotní dvojice sáhla raději po debutu, za mě je druhý krok ještě o něco přitažlivější.
Určitým vystřízlivěním se pro kapelu mohl stát první výlet za oceán. Running Wild ve společnosti Coroner a Celtic Frost (zvláštní spojení) žádný úspěch neslavili (údajně kapela, která koncerty otvírala, byla předem odsouzena do role statisty), ale chuť do práce to Rolfově partě nevzalo. Po předskakování Mötley Crüe v rámci Evropy se Running Wild pustili (i přes další personální rozmíšky) do přípravy třetího alba, se kterým objevili svůj zlatý grál.
|
