Nik Bird, Nik Beer a Paris Jay to spolu táhnou už od mateřské školy, muzice se společně začali věnovat v pubertě a v roce 2015 založili kapelu Formosa, se kterou na začátku letošního roku vydali páté album s názvem „Pyrite“, jehož názvem chtějí zdůraznit, že ne všechno je takové, jak se zdá, a že i veselá píseň může mít temný obsah. Tím celkem snadno odhalují fakt, jakým dojmem působí jejich muzika na první dobrou, k němuž stačí dodat ještě hypotézu, že kdyby mateřská škola, kterou pánové navštěvovali, stála v osmdesátkách někde v Los Angeles (případně aktuálně ve Wiesbadenu, kde působí jejich zdatnější styloví krajané The New Roses), bylo by i bez vysvětlování jasné to, jaká muzika koluje členům Formosy v žilách.
Kluci v mládí zřejmě intenzivně poslouchali Mötley Crüe, Cinderellu, Whitesnake, či Poison, a vzali si z nich téměř kompletní žánrovou esenci. Jediné, v čem občas poměrně výrazně zaostávají, je určitá chybějící páskovitost a nadrzlost, takže třináct skladeb, které novinka nabízí, je převážně postaveno na jednoduchých riffech, spolehlivé rytmice a vyřvatelně zapamatovatelných refrénech, z nichž některé by se (v lepších časech) na velkých stadionech bezesporu chytly, jen položek, které by vás bez zaváhání strhly, by bylo podstatně méně než u žánrových tahounů.
Zpěvnou a neposednou pecku „Cannibal Lover“, výraznou „No Warriors“ s působivým nápěvem (téměř a capella klišovitý motiv si dovedně hraje s hymnickou náladou) a závěrečnou ostřejší sypanici „Shot In The Dark“ se zvonivými klávesami a příjemně vlezlým repetitivním sloganem lze doporučit jako ideální ukázku toho, jak to vypadá, když to kapele jiskří. Při jejich poslechu je třeba se vypořádat s ne zcela zanedbatelnou překážkou – hlas Nika Birda se občas nepříjemně rozvibruje (určitým prubířským kamenem je zejména úvodní šlapavá „Power To The Fist“, obzvlášť pokud dojde na dlouhé tóny nebo se Nik neschová za sbory). Fakt, že třináct skladeb Formosa natlačila do necelých jednačtyřiceti minut, vypovídá o tom, že kluci mají dost fištrónu, aby zbytečně nevyčerpávali přímočaré, nijak složité a náladově podobné motivy, takže velmi soudržné album příjemně odsýpá a baví až do finále, byť třeba absence předposlední „Round And Round“ by žádnou zásadní škodu nezpůsobila.
Zábavné album. A poslechnete-li výzvu z tanečně laděné rock`n`rollovky „Let`s Have A Drink“ nebudete se následně pídit po případném temnějším významu, neboť Formsa vás spolehlivě napumpuje pozitivní energií.
|