Jste fanoušek hard and heavy muziky, přísaháte na alba „Rising“ (Rainbow), „Heaven And Hell“ (Black Sabbath), či „Holy Diver“ (Dio), a je vám líto, že jejich doba už pominula. Co můžete dělat? Většina z nás by asi přehrávala tato alba stále dokola a užívala si jejich kouzlo. Skladatel a producent Bruce Mee se rozhodl „…přivést zpět nádherně epický a melodický hard rockový zvuk z počátku 80. let“ a zapojil do této myšlenky hudebníky, kteří hráli na žánrových klíčových albech nebo ve stylotvorných kapelách.
Na prvotině projektu Sign Of The Wolf lze narazit třeba na jména Tony Carey (mj. Rainbow), Vinnie Appice (mj. Black Sabbath), Chuck Wright (mj. House Of Lords, Quiet Riot), Mark Boals (mj. Yngwie Malmsteen), Doug Aldritch (mj. Dio, Whitesnake). Jenže historie už nás mnohokrát poučila o tom, že silná jména automaticky nezaručují vítězství, proto je třeba vypíchnout i Fredrika Folkareho (Eclipse, Nordic Union), který pomáhal Brucovi s psaním písní a Andrew Freemana (Last In Line, kapela založená po smrti Ronnieho Jamese Dia jeho bývalími spoluhráči), jenž u mikrofonu zastřešil finální podobu alba.
Autorovi ústřední myšlenky lze bez zaváhání přiznat, že udělal maximum pro to, aby se „Sign Of The Wolf“ mohlo téměř zpříma podívat do očí stylovým milníkům. To, že atmosféru doby, kdy v hard rocku vše vyvíjelo, pučelo a rostlo do krásy, je na album už nemožné dostat, je v podstatě nejzásadnějším problémem, kterým mohou příznivci dávných časů argumentovat, druhým může být fakt, že se z některých skladeb (i přes nezpochybnitelné hráčské mistrovství zúčastněných muzikantů) občas stává trochu zbytečně natahovaná litanie.
Skladby jsou velmi dobře napsané, skvěle zahrané i zazpívané, v průběhu nahrávky na vás dýchne nostalgie i energie, hutnost i lehkost, zkušenost i zápal. Je radost poslouchat Careyho a Aldritchovy sólové kousky (pro celkové vyznění je Aldritchova kytara o něco výraznějším elementem), je potěšení užít si sytou, přesnou a živou rytmiku, Freemanův dokonale zabarvený hlas se snadno dostává pod kůži a v devítce skladeb nenajdete jedinou, která by si místo na albu nezasloužila – pozitivně šlapající hard rock v „Rainbow`s End“ (docela zajímavý název s ohledem na to, že Rainbow jsou jedním ze zásadních inspiračních zdrojů alba) a živočišně hravá přímočarka „Murder At Midnight“ si posluchače snadno podmaní energií, robustnější, doširoka rozkročená a napínavá „Silent Killer“ (tím je představen nejsilnější trojlístek alba) silnou atmosférou.
Meeova mise je splněna, hard rock ve své krystalické podobě stále žije!
|
