Bývalý zpěvák Eldritch Terence Holler názvy svých sólových alb dokonale trefuje jejich podstatu. Titul loňského debutu „Reborn“ trefně charakterizoval křiklounův stylový převrat, při němž zamířil do vod staromilsky laděného klasického rocku se silným nádechem A.O.R., název letošní novinky „Next In Line“ možná trochu zchladí nadšení těch, které Hollerova sólová prvotina nadchla. „Next In Line“ je skutečně jen další kousek v řadě, který na „Reborn“ pohlíží z docela slušné dálky.
Pro škodolibce, kteří spekulovali, že za Hollerovým odchodem po třicetileté spolupráci s Eldritch stojí pokles jeho pěvecké síly (což „Reborn“ spolehlivě vyvrátilo), se toto téma znovu vrátilo do hry. Holler má v hlase stále nezpochybnitelné charisma a některé skladby stojí na jeho naléhavém projevu. Holler však jako kdyby přestal chodit do vokální posilovny, jeho hlas zeslábnul, a občas se zaklepe v docela protivných vibracích. Stejnou měrou se na celkovém poklesu formy kapely Holler podílí fakt, že řada skladeb spadla do jakési nenápadnosti. Byť ani „Reborn“ nemělo nějakou invazivní náladu a spíš se pohybovalo v rovině nepříliš vzdálené příjemnému, mírnému a snadno přístupného rockovému písničkářství, na „Next In Line“ se Holler proměnili (jen v některých momentech, nicméně jejich počet není úplně zanedbatelný) k jakousi nevtíravou kulisu, u níž posluchač může mít problém udržet plnou pozornost.
Zkuste třeba klidné písničkaření „Away“ s bluesovým nádechem, hladivými klapkami a příjemnými aranžemi, barovku „24Seven“, šťouchající snad až do jazzové polohy, kterou z mdlé nálady nevytrhne ani trochu vypjatější vokál, či závěrečnou „Perfect Place“, v níž piáno hraje zásadní roli a jejíž ospalou náladu se Terence pokouší nabořit, ale daří se to jen částečně. Svižnější skladby mají potenciál udělat větší terno – otvírák „A Miracle“ má velice slušnou energii a příjemné pnutí díky dobré spolupráci s nasládlými sbory, jenže zároveň je to jedna z věcí, které ztrácí body díky rozklepanému hlasu, rozezpívaná a velmi optimistická „Leader“ má velmi silný potenciál, jen ji nakopnout sytějším a důraznějším vokálem. A tak paradoxně z celé kolekce vychází jako nejpovedenější položka techničtější skladba „Chandelier“, což je sympaticky zrockovaná píseň od popové zpěvačky Sii (pochvala pro Holler, že z trochu hysterického originálu udělali hodně působivou věc).
Dle vydávající firmy je Hollerovo druhé ponoření se do hard rockové a AOR DNA ze sedmdesátých a osmdesátých let vzácnou sbírkou vzpomínek a pocitů: místy drzých a smyslných, místy něžných a náladových, vždy srdečných, upřímných a čestných. Pojem vzácnou bych nahradil výrazem hodně nenápadnou, drzost a smyslnost bych škrtnul a pak bychom se s Scarlet Records mohli začít hledat společnou řeč.
|