Cesta, která trvala několik let. Tak by se dalo mluvit o dlouhohrajícím debutu české post-metalové kapely Mayon. Dostal název „V těle a zemi“ a mluvili jsme o něm s kytaristou Crackem.
Jaké jsou vaše pocity, když je album venku?
Super! Vlastně je to takové dovršení posledních několika let. A to doslova, protože jsme první songy na desku začali vymýšlet někdy v létě 2021, nahráli jsme je v létě 2023, na jaře 2024 jsme natočili titulní klip, letos na jaře jsme udělali merch a teď je konečně nahrávka venku. Smutné je, že už je to vlastně docela dlouhá doba, a tak se euforie mísí s pocitem zpruzení, že teď od nás budou posluchači očekávat primárně tyhle songy, které vlastně hrajeme na koncertech už nějaké čtyři roky. Na druhou stranu bude vzrušující sledovat, jak pojedou na koncertech, když už je budou mít fanoušci i naposlouchané. A taky jak s tím materiálem obstojí nové skladby, které teď vznikají.
Jedná se o první vinyl v tvé hudební kariéře? Jaký je tvůj vztah k LP deskám?
Ano! Pro všechny z nás je to první vinyl, pro mě je to zároveň určitě i obrovské zadostiučinění. Vinyl je podle mě vážná věc. Velký a nákladný proces. Znamená, že to kurva myslíš vážně. Když jsem přivezl krabice s deskami do zkušebny, hned jsme si s basákem Radkem potřásli rukou a uznale na sebe kývli, že to konečně po patnácti letech, co spolu hrajeme, vyšlo. LP sbírám a snažím se najít si trošku času i na domácí poslech. Cédéček mám ještě pořád víc než vinylů, ale poměr už se snižuje.
Každá scéna má určitá specifika, co se týká hudebních nosičů. Jak je tomu v post-metalu?
No jak se to vezme. Post-metal asi patří k těm extrémnějším hudebním žánrům. Tím myslím, že to není hudba pro každého. Nic moc tanečního; spíš delší skladby. Zkrátka taková sevřenější, sektářská scéna. To myslím hodně s nadhledem. A tady bude asi ten vinyl fungovat nejvíc, protože sběratelé elpíček jsou taky takoví cvoci, kteří si musí vinyl vytáhnout, dát na talíř, položit jehlu…a když už se to tam točí, tak si to i poslechnout. Takový proces aktivního procesu nejspíš k post-metalu sedne jako prdel na hrnec.
Byť se do post-metalu dáte zařadit, ty sám upozorňuješ i na další prvky ve vaší hudbě. Jak to tedy vidíš?
Že post-metal není náš záměr. Všichni ho máme rádi a posloucháme kapely z tohoto ranku, ale zároveň tíhneme k jiné hudbě. V naší tvorbě spíš mícháme hardcore se shoegaze, sludge s grindem, noise s westernem. Vše pocitově. Na začátku tvorby nového songu nepřemýšlíme o tom, jak to vlastně má znít, jak by to mělo být dlouhé a jestli tam nakonec bude vokál nebo ne. Když tak nad tím přemýšlím, asi ani nemáme žádný vyloženě post-metalový song. Nejblíž je tomu možná jen titulní „V těle a zemi“.
Co říkáš na tuzemský post-metal?
Nejsem si jistý, jestli tady máme nějaký čistý post-metal. Já vlastně ani nevím, co to přesně je. Tak, jak to vnímám, jsou to Lvmen. Tahle kapela ovlivnila zástupy dalších kapel míchajících screamo, hard core či doom. Takže třeba Drom, Tomáš Palucha, Tengri, Nod Nod, Ema Camelia, Underground Theatre, Tosiro, ŁŪT, Anurrn, Esazlesa, Le Bain De Maid, Ravelin 7, Velo, Five Seconds to Leave, The Owls, Elbe, Nuummite… to jsou, anebo byly kapely, které bych do tohoto subžánru zařadil a se kterými se potkáváme na pódiu a sdílíme to, čemu se říká scéna. Nemůžu zapomenout na FDK, kteří mají asi k dosažení pojmu post-metal nejblíž. Určitě bych ale i vzpomenul na geniální předělávku Morriconeho muže s harmonikou od Thema Eleven.
Post-metal je bezesporu malá scéna. Vyhovuje ti to? Nikdy jsi neměl ambice na větší slávu, peníze a motorky?
Měl. V patnácti, když jsem dočetl Come As You Are a popadl kytaru. A pak ještě v šestadvaceti, kdy jsem věděl, že už mám málo času. (smích) Líbí se mi ta romantická představa, že máš holou prdel, žádné závazky, a vyrazíš do světa na nekonečnou šňůru. Když jsem četl The Storyteller od Davea Grohla, říkal jsem si, jak musí být takový život skvělý - alespoň po nějaký čas. Ale já mám syna, manželku, stálou práci, a tak nechávám tyto představy jen k debatám u piva s kamarády. Pak jsem ale četl biografii Mudhoney a to je teprve rock n roll! Sáhli si na to (sláva, peníze, motorky…) a nakonec mají všichni rodiny, zaměstnání a jezdí jen, když má basák, který se přestěhoval do Austrálie, dovolenku v práci ve špitále. Komerční úspěch v sobě nese (alespoň pro mě) pachuť jakéhosi podbízení. Anebo přinejmenším sdílení nějakého, řekněme, masového vkusu. To se mi ale celý život vyhýbá, takže se mi stejně tak vyhýbají ambice slávy, peněz a motorek. Na druhou stranu to ale neznamená, že by mi chyběla ctižádostivost v hudbě. Rád hraju koncerty a jsem rád, když tam je hodně lidí. Jsem rád, když si někdo poslechne naše skladby a koupí merch. Asi to spíš ale chápu jako sdílení radosti z tvorby, než jako budování slávy a vydělávání peněz.
Album jste točili u Amáka, což je producent, jehož renomé bezesporu roste. Čím to je podle tebe? Čím je tak specifický?
On to sám o sobě v nějakém rozhovoru řekl. Vychází s každým. Má svůj smysl pro humor a je extrémní hudební nadšenec. Má cit pro kytarovou muziku, ale zároveň se na žádnou hudbu nekouká skrz prsty. Orientuje se v popu, rapu i noise/grindu. On je vlastně svou nevyhraněností tak nespecifický, až je tím specifický. Ale pro mě je to kluk, který je formovaný stejnou muzikou jako já a je obklopený nesmírnou kvalitou. To je to, co ho posouvá o několik levelů dál nad všechny ostatní nadšence. Když točíš desku Killing Joke, zažíváš rockerský život v USA v první linii anebo jezdíš zvučit Unsane, Mono, Russian Circles nebo High on Fire, tak to z tebe musí udělat producentskýho terminátora.
Přijde mi, že na naší metalové scéně je slovo producent pořád takřka exotické. Jak důležitou roli ale dle tvé názoru hraje? Měly by nad ním kapely přemýšlet?
Určitě. My muzikanti máme tak trochu problém s egem. Když už něco děláš, tak si do toho nechceš nechat kecat. Anebo naopak, necháš si kecat do všeho. Asi ale záleží na tom, co vlastně chceš dělat. Jaká je tvoje cílovka. Producent by měl vědět, co muzice pomůže a kapelu nakopne. Když se pak ale zamyslíš, jak zní tvá oblíbená hudba (po letech), a zjistíš, že je to vlastně jen producentsky vypočítaná/vypočítavá hudba, tak tě až zamrazí. Vyrůstal jsem na nu-metalu a doteď je to moje srdcovka, ale chápeš, co tím myslím?
Jaký význam pro tebe má, že album vyšlo pod MetalGate?
Musím říct, že prvotní vzrušení bylo po vstřebání různých informací vystřídáno dalším vzrušením! Je to super label. Metalová firma roku, za sebou spousta skvělých desek a knížek. Label, který píše metalovou historii. A skvělá spolupráce s Ondřejem. Snad až na Dymytry, kteří se krčí někde v koutě, jsou v katalogu samé skvělé věci. No, jsem nervózní, jestli nás skalní MetalGate fans přijmou nebo uvrhnou kvůli nám celý label do horoucích pekel. Na druhou stranu, oproti takovým Tortharry jsme fakt malá kapela.
Mluvíme o Mayon, ale předpokládám, že už jsi hrál dřív. Můžeš popsat svou hudební cestu?
Začneme tím, že jsem si v pokoji hrál na rozladěnou čtyř strunnou kytaru písničky ve stylu kapely Degen a spol. (Smeg and the heads) a pak jsem si kreslil black/deathmetalové obaly k deskám, které někdy natočím. To mi bylo asi dvanáct. Poté jsem začal mít větší střet s realitou a s partou kluků jsme založili kapelu s názvem Zvuková terapie. Po dvou koncertech se to přejmenovalo na Social Party a to byla kapela, která v různých personálních i stylových obměnách vydržela asi až do covidových dob. Mezi tím byly i různé malé projekty a kolaborace. Vzpomeňme kapelu Chocolate Box, kde jsem hrál s bubeníkem z Kolo Kolo Mlýnský. Moje sólo alterego Laokoon se dočkalo jednoho EP s pravopisnou chybou na bandcampu a myslím, že slavnější brněnská kapela téhož názvu mě doteď nemá ráda. Ale vrátíme-li se k Social Party, tak jsme za tu dobu stihli udělat pár docela dobrých nahrávek a sjet kus Evropy. A první EP Mayon je vlastně dovětek toho, co jsme tvořili se Social Party v posledních letech. Mám tím na mysli songy Večery v Ryu a Necit.
A jako fanoušek? Na čem jsi začínal? Co tě ovlivňovalo?
Toto je téma na hodně dlouhý rozhovor sám o sobě. Ale ve stručnosti: můj o dvanáct let starší bratr do mě v devadesátkách jel Depešáky, Nirvanu, Ministry, Sepulturu atd., takže když jsem se začínal zajímat o hudbu, vydal jsem se mně dobře známým směrem. Přidal se do toho český underground pod vlivem legendární kompilace časopisu Big Bang! s názvem Full Moon. Tam byly Kurtizány nebo Gnu. To se bavíme o začátku nového milénia a já byl adolescentní nu-metalista a zároveň příznivec neotřelého zvuku, který razil label Silver Rocket. Mezitím jsem ale objevoval grunge, hlavně tedy Mudhoney. Pak chvilkové poblouzení Vypsanou Fixou - to na sebe prásknu! No a pak rychlé vzpamatování u hard coru a hlučných kapel jako Akimbo, KEN Mode, Gaza, Cult Leader aj. Nedopatřením jsem mezi tím vším vystudoval i obor učitelství hudební výchovy a mám základní přehled ve vážné hudbě a její historii. Taky mě baví šedesátky a sedmdesátky. Zkrátka… je toho dost. Teď mě mrzí, že moc nemám čas na objevování něčeho nového. Hudbu vlastně poslouchám jen v autě nebo když si jdu zaběhat. To ale sjíždím většinou ty samé kapely dokola. Dlouho jsem nezažil u nových kapel, že bych ty nahrávky jel znovu a znovu. Už mě nic moc neumí překvapit. Ale třeba na loňském Brutal Assault jsem objevil Show Me The Body a ti si mě pak získali na celý zbytek léta a velkou část podzimu.
|
