„Where am I?
You want to know where you are?
In Port Royal! Ha Ha!“
Zcela ikonický fórek na úvod alba, v němž se piráti uhalekaným úryvkem nebojí připomenout minulé album, zazníval v obývácích příznivců už v roce následujícím po přelomové nahrávce „Under Jolly Roger“, a přestože na něm (tak jako ještě několikrát) Running Wild vaří podle stejné kuchařky (nebo spíš proto) přihodila Rolfova posádka do svého portfolia album, o němž se můžou až do současné doby vést polemiky, zda nejde o nejzářivější klenot v diskografii Running Wild.
Nemalou zásluhu na tom mělo zvýšení palebné síly prostřednictvím velmi dynamické a důrazné rytmiky. Basista Jens Becker a Stefan Schwarzmann se do dějin kapely poprvé zapsali na turné k předchozí desce, které bylo zvěčněno do drážek živáku „Ready For Boarding“, ale to, jaká energie a živočišnost s nimi přišla, plně odhalila až nová studiovka. O tom, že šlo o velmi silné osobnosti, svědčí fakt, že Jens Becker se o pár let později stal pevnou součástí Grave Digger, u nichž zakotvil do dnešních dnů, Stefan Schwarzmann se také stal dlouholetou součástí metalové komunity, přičemž to na střídačku bral mezi U.D.O., Running Wild a Accept. Jeden z nejpikantnějších momentů v historii Running Wild přinesl rozpad této hvězdné sestavy. Beckerovi se Schwarzmannem se na palubě pirátské kocábky zalíbilo natolik, že znalost loupežnického řemesla využili ihned poté, co je Rolf Kasparek vysadil na břeh – v roce 1993 založili (byl u toho i další kumpán z posádky Running Wild Axel Morgan, jenž se k Rolfovi nalodil dva roky po vydání alba „Port Royal“) kapelu X-Wild, která se už názvem netajila tím, kam směřují její kroky a na jaké publikum míří bambitky post-pirátů.
Když dozní smích po odhalení místa aktuálního pobytu posádky Running Wild, prozradí titulní skladba, že patent na vlastní autorský recept budou Running Wild vytěžovat do maxima, ale tenhle postup se hned tak neomrzí. Dokonalý riff, krásně ubrumlaná basa, rychlá rytmika, Rolfův křik, energie, napětí, chytlavost, slogan, který se rychle zaryje do hlavy, geniálně živá sólová kytara a další hit byl na světě. Absolutorium zaslouží i dokonale vygradovaná kvaltovka „Into The Arena“ se sympaticky natahovaným zpěvem, jiskřivým přetlačováním sólového zpěv a sborů, bicí kanonádou i dalším vydařeným sólovým štrikováním, dokonalý nápěv hitovky „Uaschitschun“ s alarmujícím textem na téma ochrany přírody, ukřičená „Mutiny“ s jednoduchý riffem a dalším silným refrénem, či finální výpravná „Calico Jack“ (úvod s akustickou kytarou a následný přechod do tradičně přímočaré jízdy je zabijácký) , v níž Running Wild předvedli, že jim není cizí ani snaha převyprávět rozsáhlejší ságy (a najdete-li v tomto kroku odkaz Iron Maiden, nebude se čemu divit). Vypíchnout je třeba také nápaditou Beckerovu instrumentálku „Final Gates“, či fakt, že se Running Wild lehce otřou o klasickou hudbu v trochu topornější skladbě „Blown to Kingdom Come“.
„Bylo to pro nás extrémně důležité album, dali jsme si daleko víc záležet na melodiích a byli jsme mnohem pečlivější“. Mohlo by se zdát, že v kapele zavládla idyla. Jenže to by nebyli Running Wild. Stefan Schwarzmann už měl sbalené paličky a mířil na svou první zastávku u Uda Dirkschneidera. Na jeho místo přišel Iain Finlay, za kterého na turné musel kvůli zdravotním potížím zaskakovat Jörg Michael, a Rolf Kasparek byl zároveň nespokojený s určitou jazykovou bariérou a odlišnou mentalitou britského bubeníka. Ke cti všech zúčastněných je možné dodat, že v sestavě, která se dala dohromady po Schwarzmannově odchodu, vydrželi Running Wild alespoň do další desky…
|
