Tři roky staré album „Dreamland - Behind the Shades“ vyneslo švýcarské symfoniky Deep Sun na čtvrté místo tamní albové hitparády. Netřeba tedy pochybovat o tom, že v zemi Helvétského kříže nebude kapela patřit mezi nějaké otloukánky, o to víc může příznivce kapely pálit otázka, jestli to na sklonku druhé dekády existence může pro Deep Sun znamenat šanci větší na prosazení se na mezinárodní scéně. S aktuální novinkou „Storyteller“ je odpověď jednoduchá - může, i když za případnou polovinu úspěchu Deep Sun stejně mohou Nightwish.
Byť nepochybuju o tom, že hudba Deep Sun je přesně to, co zní švýcarským muzikantům v srdcích, neboť „Storyteller“ (stejně jako předchozí alba) zní přesvědčivě, uvěřitelně upřímně, všechno svědčí o tom, o tom, že ještě v době, než Deep Sun vznikli, intenzivně nasávali rané nahrávky finských hegemonů, jejichž postupy se táhnou všemi deskami Deep Sun vcelku intenzivně. „Storyteller“ stojí nejen na vrcholu vstřebávání těchto inspirací, ale i na špici celé diskografie. Důvodů je hned několik, Deep Sun mají zápal, chuť, bezprostřednost (o melodickém cítění nemluvě), jakou měli Nightwish ve svých počátcích, ale k tomu doplňují fakt, že už mají něco za sebou, takže působí zrale. Pilířem je v první řadě vysoko položený hlas Debory Lavagnolo, jenž se zcela vyhýbá afektovanosti, jež občas kouká z operních manýr řady Debořiných kolegyň, byť je pravdou, že když Deep Sun přiberou v „United Force“ do party (v porovnání s Deborou krásně civilního) Michele Guaitoliho, křiklouna Visions Of Atlantis, získají velmi zajímavý rozměr. Druhým základním kamenem jsou klávesy Toma Hiebauma, díky kterým zní kapela velmi košatě. Černobílé klapky jsou v orchestrálně laděném výrazu Deep Sun většinou důležitějším nástrojem než kytara, byť novic Erik Dummermuth se do popředí také občas dostane a vzájemné harmonie kytary a kláves mají skvělý náboj. Vše jistí spolehlivá rytmika, díky které zní Deep Sun po většinu času skočně, neposedně a optimisticky.
Tahle charakteristika platí prakticky po celé album, i když občas kapela sklouzne k romantice a zasněnosti, převážnou část alba stráví ve velice dynamické atmosféře, plné chytlavosti a dobrých melodií. Dávat tip na úvodní titulku, dramatickou „Tales, That Should Have Never Been Told“ (na tu nejvíc), duetovku „United Force“, či orientem líznutou „Fierce“ je velmi jednoduché, protože se kapele vskutku povedly a ostatní kousky z kolekce jim dělají důstojnou společnost (paradoxně až v naprostém finále, při melancholickém ocásku výpravnější „The Stand“ člověka napadne, že jím Deep Sun trochu popřeli předchozí téměř třičtvrtě hodinu). A fakt, jak přirozeně do aktuální sbírky zapadla čerstvě naleštěná verze titulky z debutového EP svědčí o tom, že se Deep Sun pevně drží směru a linie, vytyčené v začátcích kariéry.
Příznivcům raných Nightwish srdce zaplesá a fanoušci symfonického metalu v klasické podobě mají jistotu, že vedle osvědčených jmen se najdou i zatím méně viditelné kapely, které žánr padnout nenechají.
|