Italští Dark Horizon už brzy oslaví završení třetí dekády na scéně. Jelikož nepatří ke kdovíjak často skloňovaným pojmům světové (a zřejmě ani italské) power metalové scény, mohlo se klidně stát, že o předchozích pěti albech toho příliš mnoho nevíte. V souvislosti s nedávno vydaným šestým zářezem „9 Ways To Salvation“ to však není kdovíjak zásadní handicap. Kapela po vydání alba „Aenigma“, k čemuž došlo před sedmi lety, vyměnila zpěváka, a i když určité paralely v projevu by se najít daly, určitě v podmínkách konkursu nebylo, že novic musí co nejvíce připomínat dosavadního křiklouna Roberta Quassoloa, jenž byl podepsán pod převážnou většinou diskografie. Následná výměna bubeníka nebyla z hlediska celkového výrazu kdovíjak zásadní, podstatnější je fakt, že kapela vsadila na temnější styl, takže ubyla symfonická vzdušnost (byť klávesy hrají stále důležitou roli) a Dark Horizon jsou útočnější, hutnější a přímočařejší.
Ne, že by bylo úplně na místě v případě Dark Horizon si vytrvale pohrávat s pojmem power-prog, ale faktem je, že se italská pětice spíš než po skluzných a zpěvných refrénech ráda toulá po zašmodrchanějších cestách. Důsledkem je, že v rámci italské power metalové scény logicky nemůže patřit k nejvýraznějším tahákům, jen těžko u ní narazíte na zpěvný a primárně chytlavý refrén (v tomto ohledu bude patřit k největším favoritům v úvodu nadýchaná a postupně slušně našlápnutá „Crazy“, která má určitý hitový potenciál), daleko důležitější je fakt, který bude nahrávat příznivcům neprostupnějších kompozic a hudebním badatelům – „9 Ways To Salvation“ vám zdaleka všechno neřekne během prvních pár poslechů, ale tohle tvrzení neberte jako příslib toho, že se nahrávka postupně rozkošatí do kdovíjaké krásy.
Lépe je ve chvíli, kdy se Dark Horizon pustí do důraznějších skladeb. Úvodní „Parasite“ s atmosférou strachu, hrubým soundem kytar a najedovatělým tahavým vokálem, důrazná „Waiting“ s povedeným náladovým zlomem, jejíž atmosféra dobře sedí vypjatému (a občas lehce přes čáru teatrálnímu) vokálu Giulia Garghentiniho (srovnejte ji třeba s nasládlou „I Won`t Let You Down“, která jako první ubere desce drajv), či riffová „Nobody`s Home“ patří k zajímavějším položkám. Když si Dark Horizon začnou zahrávat s volnějším tempem (nekomplikovaný cajdáček „Our Star Is Born“, či „The Theater Od Apparance“) jsou emočně docela vyprázdnění. Úplně nepomáhá ani dramaturgie alba, neboť obě tyto skladby se nachází v jeho druhé polovině, a když v závěru Dark Horizon nasadí až rockově alternativní variantu depešácké „Precious“, není divu, že jim tlak i napětí poměrně rychle utíkají mezi prsty a celkový výsledek je po silném úvodu docela rozpačitý.
|