Sobota:

Během noci se počasí umoudřilo a v sobotu bylo krásně až do večerních hodin, kdy opět přišly deště, tentokrát naštěstí mírnější než v předchozích dvou dnech. Na vedlejším pódiu Masters of Rock začínal program ve čtrnáct hodin a jako první na řadě byla poděbradská power metalová formace Rimortis, která ve Vizovicích platí za absolutní stálici, a klidně bych si vsadil, že bude přítomna i na dalších ročnících Masterů. Kapela už déle než rok hraje v sestavě s dvěma kytarami a navrátivším se zpěvákem Milanem Hloucalem. Její set působil velmi sehraně a bavila mě hlavně zdvojená kytarová sóla. Trošku zamrzelo, že staré osvědčené fláky kapela zahrála jen v rámci medley a ne v plné délce, ale čas na festivalu je zkrátka neúprosný.

Pořadatelům Masterů bývá někdy vyčítáno, že na festival tahají přespříliš power metalových kapel béčkové kvality. Přesně to byl případ švédských Dragonland. Jejich hudba plná nejprofláknutějších power metalových klišé jen stěží dokázala bavit. Ani závěrečná předělávka popového hitu „Never Ending Story“ od Limahl k lepšímu dojmu z celkem nezajímavé show nepomohla.

Stejně tak mě nebavilo následující vystoupení švýcarských divoženek Burning Witches. Jejich syrový heavy metal byl sice parádně zahraný i zazpívaný, ale zoufale mu chyběly nápady a přitažlivé melodie. Nekreativní kytarové riffy v kombinaci se stále se opakující vokální linkou začaly po chvíli nudit.

Náladu jsem si spravil při vystoupení mosteckých gotiků Carpatia Castle. Kapela přišla na pódium v působivých zlatých kostýmech a začala pálit jeden hit za druhým („Carpatie“, „Bohemie“, „Kat Mydlář“). Skoro jsem měl strach, aby si všechny trumfy nevystřílela hned ze začátku a časem jí nedošel dech, ale mé obavy se naštěstí nenaplnily a kapela udržela publikum ve varu celých čtyřicet pět minut. Příjemné temné melodie podkreslené tóny violoncella dokázaly i za denního světla vykouzlit pravou gotickou atmosféru.

Okolo půl osmé večer postihl Vizovice výpadek elektrického proudu. V důsledku toho museli skotští power metalisté Gloryhammer o několik minut odložit start svého setu. Naštěstí se podařilo závadu brzy odstranit a melodická jízda plná narážek na sci-fi a fantasy tématiku mohla propuknout naplno. Kapela k mému nemilému překvapení vyměnila klávesy za druhou kytaru, což považuji za dost nešťastný tah, protože černobílé klapky hrají v hudbě Gloryhammer zásadní roli a pouštět je při živém hraní pouze z playbacku mi nepřijde správné. Když tento nedostatek přehlédneme, musí se kapele nechat, že předvedla skvělou show. Skladby „Wasteland Warrior Hoots Patrol“, „Hootsforce“ či „The Unicorn Invasion of Dundee“ obecenstvo hodně bavily. Sozos Michael sice nemá charisma svého předchůdce, ale všechny jeho party odzpíval bez ztráty kytičky.

Před vystoupením zpěvačky Nightwish Floor Jansen se prostor před Ronnie James Dio Stage zaplnil do posledního místečka. Publikum bylo hodně zvědavé, co holandská zpěvačka bez domovské kapely předvede. Dle reakcí obecenstva koncert většinu přítomných bavil. O pěveckých kvalitách Floor Jansen nelze pochybovat. Její sólová tvorba ovšem není širšímu publiku příliš známá, takže dle očekávání se největšího ohlasu dostalo písním z repertoáru Nightwish. Ty mimo jiné reprezentovala trojice hitů „Amaranth“, „Nemo“ a závěrečná „The Phantom of the Opera“.

Kdybych měl spočítat, kolikrát jsem viděl živě HammerFall, nestačily by mi prsty na obou rukou. Myslel jsem si, že mě švédští matadoři nedokážou ničím překvapit, ale mýlil jsem se. Kladiváři vtrhli na podium s takovou energií, až to všem přítomným odfouklo klobouky. Joacim Cans zpíval jak za mlada a publikum bavil výbornými fórky. Ve skvěle sestaveném setlistu se našlo místo pro dlouho nehrané kousky „Heeding the Call“, „Fury of the Wild“ či baladu „Glory to the Brave“, jež skvěle zapadly mezi tradiční hity „Renegade“, „Let the Hammer Fall“, „Last Man Standing a „Hearts On Fire“. Publikum s kapelou sborově zpívalo refrény a vytvořilo nezapomenutelnou atmosféru, což z vystoupení HammerFall udělalo suverénní vrchol letošního ročníků Maters of Rock.

Na závěrečné vystoupení třetího festivalového dne zůstala v areálu jen hrstka lidí. Italští power metalisté Trick or Treat přijeli do Vizovic jako náhradníci za vypadnuvší Japonce Ryujin. Přestože jim neustále padaly rekvizity v podobě nafukovacích duchů a zpěvák Alessandro Conti je musel po každé písničce znovu stavět, předvedli Italové skvělý set a přivítali na pódiu vzácného hosta. Byl jím zpěvák Alestorm Christopher Bowes. S kapelou si střihl jednu píseň a poté se vrátil do kotle dovádět s ostatními, kteří se přes pozdní hodinu rozhodli na vystoupení Trick or Treat zůstat.

Neděle:

Chladné deštivé počasí sobotního večera vystřídaly nedělní tropické teploty. Kolem druhé odpoledne byla v areálu vizovické likérky jen hrstka lidí, ostatní se před paprsky žhnoucího slunce ukryli, kam se jen dalo, což byla škoda, protože vystoupení bývalého kytaristy Accept Hermana Franka by si zasloužilo početnější publikum. Pan Kytarista sebou přivezl početnou kapelu se dvěma zpěváky a jednou zpěvačkou. Hrál především songy ze své sólové dráhy, ale nezapomněl ani na bývalá působiště Victory a Accept. Od německé heavy metalové legendy ze Solingenu zahrál pouze klasiku „Balls to the Wall“. Jeho syrový staromilský heavy metal bez příkras přítomné bavil, jen škoda, že těch lidí na něj nepřišlo víc.

Pro změnu moderní metalové postupy reprezentuje finská formace Crownshift, v jejichž řadách působí kytarista rozpadlých Children of Bodom Daniel Freyberg. Finové to pěkně rozjeli. Jejich hudba mísící v sobě prvky různých hudebních stylů, počínaje progresivním metalem a konče melodeathem, sklidila u publika nemalý úspěch. Kapela písní „Paint the Sky with Blood“ připomněla projekt Bodom After Midnight, který měl ze známých důvodů opravdu krátké trvání.

Veselí finští pijáci Korpiklaani patří na Masters of Rock ke stálicím. Stejně jako v minulosti, i tentokrát dokázali publikum strhnout ke skočným tanečkům, ale v porovnání s předchozími vystoupeními mi nedělní přišlo lehce slabší. Už v polovině setu začal kapele docházet dech, a to doslova. Stále tlustší Jonne Järvelä se zadýchával a jeho zpěv nezněl moc přesvědčivě. Největší ohlas u diváků nesklidil žádný z klasických hitů „Vodka“, Wooden Pints“ či „Happy Little Boozer“, ale překvapivě novinka „Aita“, což dokazuje, že poslední studiovka Finů „Rankarumpu“ se opravdu povedla.

Na večerní vystoupení mongolských The Hu se přišlo podívat hodně lidí. Plocha před hlavním pódiem byla téměř plná, ale celkový ohlas publika na etnický rock východoasijských muzikantů byl spíše zdrženlivý. Jejich set jsem vnímal jako zajímavé a vítané zpestření, ale roli jednoho z festivalových headlinerů ani zdaleka The Hu nepotvrdili.

Kdo naopak úlohu headlinera zvládl na jedničku, byli němečtí Powerwolf. Už jejich mohutné kulisy a majestátně vyzdobená scéna brala dech. Kapela se na česká pódia vrací pravidelně, přesto mám pocit, že každá jejich show je vždy o něco velkolepější než předchozí. Nechyběla pyrotechnika a nepřeberné množství všemožných ohňů. Klávesák Falk Maria Schlegel opět hrál se zpěvákem Attilou Dornem různá divadélka. Publikum kapele doslova zobalo z ruky a neúnavně reagovalo na každou Attilovu výzvu. Setlist kapela skvěle poskládala, takže došlo na novinky i na osvědčené hity. Publikem sborově odzpívané refrény pecek „Amen & Attack“, „Armata Strigoi“, „Demons Are Girl ´s Best Friend“ a „We Drink Your Blood“ měly úžasnou atmosféru. Zkrátka velkolepý závěr čtyř denního festivalu, jak se sluší a patří.

Ani čtvrtý festivalový večer se neobešel bez krátké dešťové přeháňky, ale v porovnání s předchozími dny, bylo nedělní počasí báječné. Dvacátý první ročník Masters of Rock opět nabídnul hromadu skvělých hudebních zážitků, přičemž některé natolik silné, že si je budeme pamatovat ještě hodně dlouho.