„Dá se říct, že nahrávání bylo vlastně lehkou relaxací…“, zaznělo v jednom z rozhovorů s Rolfem Kasparekem k albu „The Brotherhood“. Byť tento výrok měl popsat stav, že poprvé v kariéře mohl principál nahrávat všechny kytary ve vlastním studiu, a tudíž se mohl vyhnout tlaku a stresu, jako by tím odhalil i posun, který se projevoval jednak v atmosféře skladeb, jednak v jejich náročnosti a působivosti. To, že to jde s Running Wild dolů vodou bylo pro pamětníky nejslavnějšího období jasně hmatatelné už nějakou dobu, na „The Brotherhood“ kapela seskočila zase o schůdek níž.
Kapela? Těžko říct. Posádku opustili poslední pamětníci dobrých časů (nejprve basista Thomas Smuszynski a po něm i kytarista Thilo Hermann), zbyl jen poněkud chladný a strojově neosobní Angelo Sasso a přidal se basista Peter Pichl, nicméně veškerá práce kolem alba zůstala jen na kapitánovi (nemluvě o tom, že v bookletu na fotkách opět jako jediný zástupce kapely figuruje kapitán Rolf). To je možná jeden z důvodů, proč album zní poměrně rutinně, podle autorského rukopisu poznáte, kdo za písněmi stojí, nicméně dávná jiskra je pryč. Druhým důvodem může být fakt, že Running Wild ztratili i pořád porci metalové říznosti, takže „The Brotherhood“ je jednou z nejměkčích (podstatný podíl na tom mají velmi statické bicí) a nejrockovějších nahrávek kapely.
Nejlépe je, když na album zavane chlad sibiřské zimy – instrumentálka „Siberian Winter“ šlape v kontextu desky až neskutečně energickým způsobem (byť špetka stereotypu do ní vklouzne) , klasické kytarové klokotání využívá velmi svěžím způsobem, do kterého dobře zapadá i vklouznutí balalajkového zvolnění. Se ctí Running Wild ustáli i další výlet do světa rozsáhlých kompozic (zapomeňte však na to, že by se kapela přiblížila nedostižnému „Ostrovu pokladů“), finální „The Ghost“, prosycená arabskými motivy, je dostatečně dramatická a proměnlivá záležitost, aby utáhla důkladně nataženou délku, text věnovaný britskému plukovníkovi Thomasi Edwardu Lawrencovi, který se proslavil jako organizátor o arabského povstání proti Osmanské říši v roce 1916, svědčí o Rolfově rozhledu. Za pochvalu stojí i přímočarý návrat k pirátské tématice „Pirate Song“, z něhož staré časy také celkem příjemně zavanou a šlapavá „Dr. Horror“, která by mohla fungovat jako reklamní podkres pro slogan, že v jednoduchosti, dobrém provedení a solidním nápadu je síla.
Jen se to s jednoduchostí nesmí přehnat, jako v případě odrhovačky „Detonator“, jež má sice velmi snadno zapamatovatelný slogan, ale zároveň je tak brutálně zacyklená v houževnatém opakování ústředního motivu, až začne být silně otravná. Do tohoto stavu už nedojde žádná z písní (na pováženou je to s ultra-rutinní „Crossfire“), nicméně nepodařený vstup do alba (první čtyři skladby působí ospale, až unaveně), sráží nahrávku hodně dolů, takže vydařenější druhá polovina už jen minimalizuje napáchanou škodu.
Na následném turné už se nehrálo na žádná známá jména. K bicím usedl Matthias Liebetrud, jako host s kytarami pomáhal Bernd Aufermann („…bylo logické, že ze všeho nejdřív vyhledám lidi, kteří spolu budou dobře vycházet i mimo kapelu…“) a z koncertu v Osnabrücku kapela pořídila živý záznam s originálním názvem „Live“, z nějž vyplývá (navzdory tomu, že kapela do playlistu nezahrnula ani jednu z nejpovedenějších položek alba „The Brotherhood“), že přece jenom něco životaschopnosti Running Wild v sobě na „The Brotherhood“ stále ještě měli.
|
