Debutový počin "Seasons Dreaming Death", který americká kapela Graveripper zveřejnila před dvěma lety, dodnes platí za jednu z nejvýznamnějších událostí, jež se na blackened thrashové scéně odehrály v posledních - dejme tomu - deseti letech. Mimořádně šťavnatá žánrová porce dávala na vědomí, že blasfemické podzemí Spojených států zplodilo další velikou smečku. Jejím otcem je Corey Parks, kterému se sice po prvním albu rozpadla sestava, jak ale vidno z novinky "From Welkin to Tundra", na kvalitě tvorby Graveripper se to ani v nejmenším nepodepsalo.
Druhý studiový zářez je dokonce ještě o kousek lepší. Platí to jednak o zvuku, v jehož krystalické průzračné akustické ploše nenajdeme jediné smítko, jednak o kompozičním stylu, který kráčí ve stopách předních žánrových skladatelů. V promo materiálech je avizován důraznější přístup k black metalu, jde nicméně o kosmetické změny, které dodávají nahrávce přitažlivě atmosférický naturel, jenž začíná už samotným pohledem na obalový motiv (opět z malířské dílny Adama Burkeho). Jinak očekávejme typický žánrový propletenec, ve kterém dostal krom blacku podobný prostor thrash metal, HC punk a old school speed, případně syté a osvěžující meloblackové plochy. Můžeme tomu říkat blackened thrash, crossover nebo - v souladu s kapelníkem - black thrash´n´roll, z celkového pohledu je ale nejdůležitější, že americké trio dostalo obecné žánrové kontury na vysoký level.
Do temných hudebních zákoutí nové desky Graveripper nás zve špinavé (skoro)titulní intro, které láká na blackové riffy, jež se houpají jako opadané stromy v sychravé zimní siluetě. Ne, nebude to procházka růžovým sadem, kdo se ale rozhodne na temnou - avšak časově rozumnou - bojovku vydat, litovat nebude. Jednotlivé zastávky mají spád a díky neustálé měňavosti tempových sekvencí, v nichž má každý úsek perfektní timing a ideální dynamickou návaznost, nám bude cesta z "Welkinu do tundry" pocitově připadat jako průchod černou dírou.
O výklad se stará samotný kapelník, a to s přirozenou vůdčí autoritou. Jeho démonický harsh chvílemi hrubne, občas má ale drobnou, takřka neznatelnou tendenci přeskočit do čistější polohy, a právě v takových momentech je frontman Graveripper nejzábavnější (škoda, že "nepřepíná" častěji). Hudební podklad k tomu přihazuje vynikající scénický doprovod a na celou akci je nutné vyslat důraznou, zlatem ověšenou pozvánku. Bližší odtajnění programu by ale znamenalo ochuzování o zážitek, na němž je nejlepší jeho vlastní postupné rozkrývání. Nenechte si jej ujít.
|