"Země se otvírá, král ďáblů vstává, tisíce mrtvých kolem, peklo bojuje s bohem". Úsek z debutové skladby českých Debustrol mi přijde jako nejlepší začátek recenze nového zápisu smečky Mortal Scepter. Apokalyptický výjev celkem věrně ilustruje pocity, které nastoluje hudba francouzské kapely. Ta sice vznikla v roce 2012, její tvorba je ale skálopevně usazena v polovině osmdesátek, kdy do studií lezli sotva dospělí cápkové typu Mille Petrozzy, Toma Angelrippera, Jeffa Hannemana nebo Maxe Cavalery, aby světu předali muziku, která jej měla navždy a nenávratně změnit.
Francouzský kvartet kráčí ve šlépějích stylotvůrných spolků, a pokud se ohlédneme po nových smečkách, můžeme Mortal Scepter přirovnat třeba k indické Amorphii. Hlavním hybatelem věcí jsou rychlá tempa, vyhecované deathové vokály a zahuhlaný zvuk, nabíraný ve spodních patrech smrdutých - v tomto případě dunkirkských - kanálů. Vše už tady bylo před čtyřiceti lety, a Francouzům patří obrovský respekt za to, že prastaré partitury dokázali oprášit a osvěžit způsobem, který z "Ethereal Dominance" dělá atraktivní stylové sousto i v roce 2025.
Album šlape od začátku do konce, díky neustálému žánrovému tlaku a prudké hráčské energii nedá vydechnout. Hudebníci si nárokují naši pozornost s neuvěřitelnou suverenitou, a jestli na jejich adresu máme poslat nějakou výtku, pak že jejich jednotvárný autorský přístup nebyl ve výsledku o jednu až dvě skladby zkrácen. Nikoli však o závěrečnou stopu, kterou tvoří na poměry žánru sice nevídaně dlouhá (konkrétně desetiminutová) záležitost, v té se ovšem borci ze země galského kohouta snaží o sympaticky komplexní přístup, v němž nechybí melodické vyhrávky, včetně dlouhého vstupního nájezdu (po pár minutách nicméně vklouznou do své typické řezničiny). Parta Mortal Scepter vyždímala z minima maximum a fanouškům blackened thrashe naservírovala zatraceně chutnou jednohubku.
|