Když si zásluhou výkonu na výborném albu „The Outcast Hall of Fame“ dánských melodiků Evil Masquerade vyzpíval Nicklas Sonne pevné angažmá u této kapely, zdálo se, že konečně dojde jeho poměrně dlouhá cesta (začala na střední škole, kdy byl nucen z důvodu absence zpěváka v tehdejší kapele postavit se k mikrofonu a byť to znělo hrozně, pracoval na sobě tak dlouho, až začal výsledek dávat smysl) nějakého zadostiučinění. Jenže Evil Masquerade od té doby vydali jediný singl, působení v jiných kapelách příliš příležitostí nenabídlo (nejdál se dostal v řadách progresivců Defecto, se kterými nazpíval v minulé dekádě tři alba a s nimiž na konci října vypustí do světa čtvrtý kousek), takže nabídku firmy Frontiers na vydání sólového alba zjevně nešlo odmítnout.
Otázkou mohlo být, v jakém žánru se bude mít Nicklas potřebu předvést a zda nabídne pestřejší ukázku ze svých hudebních chutí. Soudě podle alba „Electric Dreams“ ujíždí Nicklas primárně na energií našlapaném power metalu, trošce rocku a občas pootevře škvíru i pro popový vánek. To zásadní se na desce odehrává v linii nastavené v titulní Fireline – nepříliš útočně šlapající, melodická, zpěvná a postupně košatící věc jako podle učebnice, s šikovně nabroušenou kytarou, nakopávající rytmikou, to vše v lehce nasládlém módu. Fakt, že kytarová sóla jsou velmi důležitou součástí skladeb, prozradí až následná „Route 65“ a potvrdí jej většina následných položek.
Se zemitější sekanou „Shadows In Between“ se můžete přistihnou u pokoutného očekávání toho, kdy vám v uších zazní nějaké „we will, we will rock you“, ale Sonne se téhle pasti dokáže vyhnout, byť za cenu toho, že na monitoru probliknou Nickleback. Nejsladší lákadlo pro masy Nicklas přinese v rozjásaně slunečné a líbivě průhledné „Epic Song“ s akustickou kytarou, ale obavu z toho, že se dál pojede v kompromisech, celkem důrazně rozkopne adrenalinová druhá půle alba s dominantními kousky - našlápnutě kousavou titulní „Electric Dreams“ a akční nářezovkou „Helldivers Anthem“ s hodně neposednou kytarou i rytmikou, uštěkaným vokálem, divokým sólem, i občasným výletem do nažhaveného ječáku. Emotivní piánovka „Alway With Us“ atmosféru zklidní, ale na jedovaté kytaře postavená instrumentální „Overload“ ještě překlopí váhy na divočejší polovinu Sonneho hudební duše.
Příjemný sólový debut, který se náladou a technickým zpracováním možná trochu podřizuje pravidlům portfolia Frontiers, ale fakt, že Sonne má talent, odhaluje dostatečně.
|