Richard Andersson. Mimořádně nadaný švédský klávesista a skladatel, který byl údajně už v sedmi letech, kdy se většina z nás teprve začínala učit psát, schopen zahrát skladby velkých světových klasiků. Richard postupně dovedl ovládání černobílé klaviatury k mistrovství, a jelikož měl vedle Mozarta a Bacha rád Deep Purple, Rainbow nebo Malmsteena, rozhodl se dát svůj talent na oltář rockové hudby. Ta se díky Švédovi rozrostla o trojici výjimečných spolků, které v srdcích fanoušků zanechaly důrazný otisk.
První kapelu nicméně nezaložil Richard, ale jeho kamarád, kytarista Peter Espinoza (což je navzdory příjmení také Švéd). Bylo to v roce 1997, a to pod divným názvem Lab Rat. Věci se daly do pohybu angažováním - tehdy pětadvacetiletého - Anderssona, který se rovnou stal dominantním autorem budoucích písní. Po změně jména na mnohem vhodnější Majestic a doplnění sestavy se pětičlenné těleso zavřelo do studia Roastinghouse v domovském Malmö, kde v roce 1999 vzniklo debutové dílo honosně nazvané "Abstract Symphony".
Jenže když máte k dispozici hráče Anderssonových kvalit, můžete vzletné pojmy používat bez ztráty kytičky. A protože i Espinozova kytarová práce měla vysokou úroveň, vzniklo umělecké kombo, jež své kvality nemohlo uplatnit v jiném, nežli neoklasicky heavy / power metalovém žánru. S předobrazem nejen velkých klasicistních jmen z barokního a post-barokního období, ale také soudobých umělců typu Malmsteena a Tolkkiho, byla nová švédská formace připravena obohatit styl vlastní instrumentální virtuozitou a pokud možno osobitou kompoziční vizí.
To první vyšlo na jedničku, druhá oblast až tak jednoznačně nevyznívá. Je znát, že se v roce 1999 Andersson teprve rozkoukával, nejen jako autor, ale i producent - zvukově by album sneslo mnohem větší péči, nicméně jestli se Andersson nechal inspirovat u Malmsteena, můžeme být za výsledný mix desky "Abstract Symphony" ještě vděční. Navíc se během tvorby desky vyskytly problémy s původním zakladatelem, jenž údajně odešel uprostřed nahrávání díla. Žánrově se album (vydané pod záštitou firmy Massacre Records) dotýká nejen neoklasického poweru, ale stejnou měrou i heavy metalu a dokonce klasického hard rocku. Dá se však předpokládat, že pokud se debut Majestic posluchačům něčím zalíbil, pak především svými rychlými kousky.
Jedním z nich deska začíná. "Golden Sea" na speedový základ položí divé klávesové ornamenty oháknuté do zvukově typického neoklasického rejstříku, a posléze i chytlavý, velkoryse rozmáchlý refrén. Zároveň jde o první (a v případě této kapely zároveň poslední) představení zpěváka Jonase Bluma, jenž má pro žánr ideální hlasové zabarvení, jakkoli je mnohem lepší ve středních polohách, výlety do výšek mu nejdou, proto je dobře, že se do nich moc nepouští.
Kompoziční příklon k hard rocku se projeví hned vzápětí. Skladba "Losers Shades of Hell" dokonce naťukne blanku stylu AOR, a když na třetím místě tracklistu začnou znít pop rockové tóny balady "Standing Alone", ve které se potkává Led Zeppelin se Scorpions, dojde nám, že první album Majestic rozhodně nebude kráčet v čistě neoklasických šlépějích. Rychlé stratosférické reje si užijeme ještě v kusech "Crimson Sun", jenž se dá označit za vyloženou chuťovku, a "Nitro Pitbull", ve kterém ale Andersson příliš zřetelně opisuje od Tolkkiho.
Album "Abstract Symphony" mapuje území a testuje chutě posluchačů. K dispozici je řada chytlavých motivů, které plní funkci pomyslné vějičky, a to chvílemi na výbornou (však také odezva fanoušků - hlavně těch japonských - nebyla marná). Zároveň je ale znát, že některé skladby slouží jako stojan, jehož účelem je umělé navěšení instrumentální ekvilibristiky, aniž by se vždy jednalo o dokonalou tonální symbiózu. K důmyslnějšímu propojení, ve kterém se přitlačilo na metalově progresivní strunu, mělo v Anderssonově kariéře dojít až později. Debut z roku 1999 lze vnímat především jako hudební příslib, který leccos naznačil a rozhodně stojí za poslech i dnes, ačkoli o vyloženou trefu do černého prozatím nešlo.
|