Švédský klávesista a skladatel Richard Andersson udělal první zkušenost s kapelou Majestic. Po dvou albech nicméně usoudil, že je čas posunout se trochu jinam, nejlépe pod štítem nového tělesa. V roce 2001 založil spolek Time Requiem, do kterého si přitáhl některé spoluhráče z bývalého působiště (včetně zpěváka Apolla Papathanasia) a s nímž v budoucnu zveřejnil tři studiové desky. První z nich dostala eponymní titul, na trh byla expedována v říjnu roku 2002 a oproti formaci Majestic skutečně znamenala posun odlišným autorským směrem.
Leccos naznačí samotný obal. Temné, na první pohled těžko čitelné motivy ilustrují obsah hudby téměř dokonale. Andersson coby autor trvale přestoupil k progresivnímu neoklasickému power metalu, ve kterém konečně hodlal prodat své klávesové schopnosti. Černobílá virtuozita je tak hlavním určovatelem hudebních nálad, jež jsou někdy pořádně šedé a tísnivé. Když se ale na obal desky "Time Requiem" zadíváme pozorněji, začneme rozlišovat jednotlivé detaily. Stejně tak švédský kapelník není po celou dobu umělecky tvrdohlavý a do tmavých hudebních zákoutí nejednou vnese melodicky průzračné motivy. Díky těmto momentům se stává přístupným pro mnohem širší vrstvu posluchačů a zároveň své tvorbě dodává nadčasovou hodnotu.
Zadarmo to ale nebude. Úvodní titulka se rozprostírá na dlouhé časové ploše, během které autor posluchače zahltí těžkými orchestracemi, hrubým zvukem, nervózně trhanými riffy a houževnatým prog powerem à la Adagio nebo Manticora. Malý prostor se nicméně najde i pro melodie, a když po devíti minutách vykoukneme zpátky na světlo, zjistíme, že průchod Anderssonovou vizí nebyl až tak náročný a že utekl nečekaně rychle. Progresivní sevření se uvolní ve druhé stopě "Watching the Tower of Skies", kde klaviaturní kejkle naberou na hravosti a podpoří tím zrychlený refrén s prvním náznakem chytlavého klenutí, v závěru ještě umocněném sborovými pilíři (zde už se dostáváme na lehčí úroveň spolků typu Iron Mask nebo Magic Kingdom). Švéd danou tendenci potvrdí v songu "Milagros Charm", do jehož v podstatě power speedového základu posadí stratoklávesy a libozvučné chorusové klenutí.
"The Aphorism" znamená první výrazné ubrání z tempa. Poklidné náladové proudy korunuje krásný neoklasický motiv na vstupu, a posléze neméně poutavé vyústění sólové sekvence (což u Richardssona není úplně pravidlem). "Brutal Mentor" je bláznivou instrumentálkou ve stylu Tolkkiho epizodických vizí, nikoli špatnou, na Finovu brilanci ale nemá, navíc je časově zhruba o polovinu přetažená. "Vision of a Dawn" je návratem k temným zákrutám úvodní skladby, tentokrát ale cítíme, že refrénová část je na okolní dění nasazena trochu uměle (ani to ovšem není u Anderssona nic neobvyklého).
A pak přijde vrchol. "Grand Opus" je v souladu s názvem vrcholným a velkolepým příspěvkem nejen samotné nahrávky, ale i žánru jako takového. Chcete refrén zaoblený s osudově neodbytnou přitažlivostí? Je libo geniálně vystavěné sólo s využitím známých klasických motivů? To vše - a mnohem víc - kompozice nabídne. Právě tento typ skladeb je důvodem, proč Richard Andersson zanechal svůj nesmazatelný otisk nejen v paměti některých metalových fanoušků, ale především v jejich srdcích.
I proto Švédovi odpustíme celkem běžný závěr díla (prezentovaný krátkou instrumentálkou "Interplay of Matters" a songem "Above and Beyond", ve kterém se Apollo dopustí nelibovzučného řevu), stejně jako tradiční neduh v podobě egoistického instrumentálního předvádění. Prvotina Time Requiem má dodnes své místo na slunci a zásluhou několika zářných tvůrčích momentů patří mezi nejlepší studiové příspěvky skandinávského skladatele.
|
