Výročí čtyřiceti let od založení kapely (a žánru power/speed) je třeba náležitě oslavit. Němečtí průkopníci stylu letos vyjeli na světové turné, během kterého navštívili v pátek 24. října i pražskou halu O2. Ke cti kapely je třeba říci, že arénu o kapacitě více než šestnáct tisíc diváků dokázala vyprodat již více než půl roku před koncertem. Tento fakt potvrzuje, že má u nás kapela velmi silnou fanouškovskou základnu, která se neustále rozrůstá.
Vlivem neočekávaných potíží s dopravou jsem se na místo dění dostal až v průběhu setu kapely Beast in Black, která získala pozici speciálního hosta pro celé turné. Přestože kapelu dva dny před pražskou zastávkou nečekaně opustil kytarista Kasperi Heikkinen, na živém provedení to kupodivu nebylo příliš znát. Kapela využila svůj čas naplno, a i když zvuk mohl být o něco hlasitější, dokázala publikum náležitě rozehřát. O to se staral především zpěvák Yannis Papadopulos, který tradičně potvrdil, že patří mezi absolutní špičku, kterou můžete v současném metalovém žánru za mikrofonem slyšet.
Po setu, ve kterém měly největší úspěch skladby “Beast in Black”, “Blind and Frozen” nebo závěrečná “No Surrender” se vše začalo připravovat pro hlavní kapelu.
Po již obligátní “Let Me Entertain You” od Robbieho Williamse hala potemněla a fanoušci hlasitě začali volat po hlavní hvězdě večera. Scéna působila velkolepě nejen díky obří obrazovce s postranními panely, ale i díky pódiu, které muselo zaujmout i fanoušky sedící vysoko na tribunách. Do posledního místa narvaná aréna zažívala pocit euforie ve chvíli, kdy se rozeznělo intro, které v rámci ústřední melodie legendární písně “March of Time” zobrazovalo všechna studiová alba Helloween. Jakmile se objevilo poslední album “Giants & Monsters”, rozjela se power / speed metalová show a start koncertu skutečně obstarala “March of Time”.
Zpěváci Andi Deris a Michael Kiske se nejprve střídali v rámci slok, ale Deris po chvíli gentlemansky nechal Kiskeho zpívat většinu skladby, neboť byla pro jeho vysoko položený vokál přímo napsána. Zvuk ještě nebyl zcela ideální, ale to bylo jedno, protože energická atmosféra z pódia a Kiskeho ječák zcela pohltil halu. Basák Markus házel úsměvy do všech stran, kytarista Michael se tradičně tvářil jako nabubřelý profesor, Kai neustále pobíhal z jedné strany pódia na druhou a Sascha zdatně hlídal kytarové kumpány a doplňoval je bezchybnou hrou. Nálada byla od prvních sekund neuvěřitelná.
První překvapení přišlo už s druhou “The King for 1000 Years”, kterou opět odzpíval Deris společně s Kiskem. Nádherná kulisa na obří obrazovce v Praze mírně zkrácený epos doladila takřka k dokonalosti a atmosféra stoupala i díky lepšícímu se zvuku. Helloween nenechali nic náhodě a na začátku naservírovali hity “Future World” či “Hey Lord”, mezi které šikovně vměstnali speed metalové palby “We Burn”, “Twilight of the Gods” a “Ride the Sky”. Tuhle neskutečnou směs naředili několika novinkami (“This is Tokyo”, “Into the Sun” a “Universe”) a vše doladili k dokonalosti s mírně zapomenutým klenotem “Hell Was Made in Heaven” (z neprávem přehlíženého alba “Rabbit Don’t Come Easy") a zcela nečekaně brzy zahranou “I Want Out”, před kterou ještě zaznělo sólo na bicí, které netrvalo příliš dlouho, a během něhož Dani Löble potvrdil, že je špičkou ve svém oboru.
Je to více než pětatřicet let, co Helloween naposledy hráli speed metalovou hymnu “Twilight of the Gods”. Slyšet ji živě i s Michaelem Kiskem za mikrofonem se rovná malému zázraku. Skvěle fungovaly i skladby z nového alba, a i když bylo jasně slyšet, že se fanoušci nejvíce těšili na zaručené klasiky, metalový uragán “Universe” a jemná balada “Into the Sun” fungovaly tak, jako by je kapela hrála leta. Vše ale muselo jít stranou v momentě, kdy se prostorem rozezněla kultovní “Ride the Sky". Kai Hansen se opět stal miláčkem publika a potvrdil, že ani po šedesátce neztratil nic z energie a chuti hrát a zpívat.
Aby překvapení nebylo málo, po “I Want Out” přišlo na řadu akustické okénko, během kterého zaznělo “In the Middle of a Heartbeat” a “A Tale That Wasn’t Right” včetně krátké ukázky tvorby Elvise Presleyho. Atmosféra byla takřka kouzelná a hala to dávala patřičně najevo. Zatímco zbytek kapely nabíral síly na finále, Deris s Kiskem ponořili halu do melancholické nálady, která mohla trvat ještě o něco déle (v diskografii má kapela vydařených balad dost a dost). Místo očekávaného finále jsme dostali další nálož v podobě “A Little is a Little To Much” (která naživo funguje perfektně!), power metalové jízdy “Heavy Metal (Is the Law)” a zejména keeperovského eposu “Halloween”.
Po krátké pauze přišel vrchol koncertu v podobě “Invitation” a “Eagle Fly Free”. Mírnou kaňkou byl fakt, že se zde projevila Kiskeho hlasová indispozice, neboť první refrén z poloviny vynechal a závěrečný vypustil celý. Na tento neduh upozorňoval již na začátku koncertu, ale na druhou stranu je třeba říct, že se s tím rval po celou dobu koncertu a snažil se nic nevynechat. Druhý neduh již však Kiske omluvit nedokáže a to je smutný fakt, že se opět velmi často (a zcela nelogicky) otáčel k publiku zády a chvílemi to vypadalo, že si na jevišti připadá jako páté kolo u vozu, a že by se nejraději vydal zpívat své party do šatny. Jeho hlas však i přes více než čtyřicet let na scéně neztratil nic ze svého kouzla a jakmile využije svůj potenciál naplno, nezbývá než smeknout. Jeho introvertní povahu naštěstí bohatě vynahradili Andi Deris a Kai Hansen, kteří s publikem komunikovali naprosto profesionálně a navíc s potřebnou dávkou zábavy. Je třeba také zmínit, že Deris byl v neuvěřitelné formě a koncert táhl na svých bedrech.
Závěr koncertu obstaraly zaručené sázky na jistotu v podobě “Power” a “Dr. Stein”, na jejímž konci kapela odehrála ještě závěrečný refrén skladby “Keeper of the Seven Keys”. Věřím, že Helloween budou v této podobě dělat radost svým fanouškům ještě spoustu let. Každý člen kapely je profesionál a letošní studiová deska je toho zářným důkazem. Musím vyzdvihnout kytaristu Saschu Gerstnera, který je pro kapelu již více než dvacet let nepostradatelnou součástí, a je to především hráč, který svou hrou Hansena s Weikathem geniálně doplňuje.
Tohle nebyla jen oslava 40. let od založení kapely. Tohle byla oslava samotného žánru v té nejlepší formě.
|
