Asi to vůči bubeníkovi Mickaëlovi Bonneviallemu bude krajně nespravedlivé, ale pokud bych dělal za letošní rok žebřík muzikantů, kteří mě jednak převelice potěšili a zároveň alespoň zlehka překvapili, nechyběly by mezi nimi dvě třetiny francouzského spolku Aephanemer a na jejich tlučouna by se nedostalo, byť na aktuální novince „Utopie“ odvedl taky skvělou práci. Na minulém albu mě Aephanemer spolehlivě sestřelili především díky divokému vokálu Marion Bascoul (která by na letošním žebříku za stejně expresivní výkon stála opět hodně vysoko), absolutorium však tentokrát patří Martinovi Hamichemu, který nejenže převzal baskytaru po Lucii Woaye Hune, jež kapelu před dvěma lety opustila, ale hlavně zapracoval do výrazu Aephanemer orchestrace tak dovedně, že se mu podařilo vytvořit jedno z letošních nejrozmanitějších děl, které nejenže drží dokonale pohromadě, ale zároveň vytváří ohromně napínavý, kontrastní a bohatý svět plný napětí.
To, že zásluhou brusky v hrdle Marion (která by klidně mohla získat angažmá v kdejakém renomovaném extrémním spolku) zní francouzská trojice velice agresivně, je už dobře známá věc. Že u toho leckdy využije elementy z blacku, melodeathu, či vikingské pohanštiny také nepřekvapí, stejně jako fakt, že kapela umí odlehčit natlakovanou atmosféru symfonickými prvky. Letos však do svého přehřátého papiňáku emocí přidali romantiku a závany klasické hudby tak dovedně, že její jen náznakem a jakoby mimochodem využívané motivy jsou velice pikantním kořením. Fakt, že si do poslední třetiny alba Aephanemer schovají dlouhé kompozice, z nichž ta nejkratší těsně atakuje osmiminutovou hranici, svědčí o tom, že sebevědomí a vypravěčský talent kapele nechybí, a ještě překvapivější je fakt, že první z nich, „La rivière souterraine“, je dějem nabitá, živá a melodicky velmi vydařená instrumentálka, coby dobrý důkaz o tom, že vše neleží na bedrech Marion.
Neleží, jenže když tahle divoženka začne po nadýchaném symfonickém intru „Échos d`un monde perdu“ skřípat text do houpavě energické „Le cimetière marin“ tak přesvědčivě, že zbystříte, jestli se náhodou někde v okolí nekoná čarodějnický slet, mají vás Aephanemer s nadýchanou melodickou muzikou, sraženou nekompromisním vokálem kamsi do lákavého metalového pekla, v hrsti. Přidejte k tomu píšťalky a neotřelou francouzštinu, a máte hlavní zbraně kapely jako na dlani. A Aephanemer je dokáží využívat a proplétat tak dovedně, že občas v úžasu ztratíte přehled o tom, jestli vás kapela zatáhla na velkolepý film anebo jen zasedla k pořádně rozfajrovanému ohni s Ensiferum či Turisas. A ještě před tím, než Aephanemer rozpoutají finální emocionální bouři, vytasí se s dokonalým ztělesněním aktuální formy v divoké, dravé, melodické a parádně vyhrocené „Contrepoint“.
Možná někde narazíte na tvrzení, že Aephanemer boří konvence a přepisují žánrová pravidla. Asi bych ještě byl s podobným prohlášením opatrnější, i když s každým dalším poslechem (že jich už bylo a ještě bude, protože je stále co objevovat) jsem k němu taky čím dál blíž.
|
