Stačí se jenom dozvědět o existenci nového dokumentu o Ozzym a zjistit letmý nástřel jeho obsahu, aby bylo okamžitě jasné, že tohle bude síla. Všichni přece víme, jak snímek mapující (zhruba šestiletý) závěr Ozzyho éry skončí. Už dopředu známe dramaturgické rozuzlení, které v tomto případě zařídil sám život, o to víc nás ale může film režisérky Taniy Alexander (dvojnásobné nominantky na cenu BAFTA) zasáhnout a v hluboké pozornosti udržet každou ze svých sto dvaceti tří minut.

Ozzyho zdravotní stav nebyl dobrý už nejméně sedm let. Většinu této doby prožil v bolestech, přičemž rodina to považuje za důsledek zákroku, jenž bylo nutné provést po jeho pádu v roce 2018. Manželka Sharon, stejně jako děti Aimee, Kelly a Jack hovoří o zpackané operaci, která údajně znamenala začátek Ozzyho konce. K tomu se přidaly další komplikace, včetně neúprosně postupující Parkinsonovy choroby. Zpěvák kvůli tomu musel trávit většinu času na lůžku, bez energie, napíchaný injekcemi a naládovaný tunou prášků. "Dřív jsem bral prášky pro zábavu, teď proto, abych přežil", glosuje situaci Ozzy.

Ozzy ve filmu promlouvá často, je ale znát, že jde o krátké okamžiky, které musely přijít v tzv. světlých dnech, kdy se mu povedlo nabrat alespoň trochu síly k relativně normálnímu fungování. V řeči jeho těla je vidět bolavý neklid (včetně typicky rozevlátých parkinsonovských pohybů), přesto dokáže reagovat vtipně ve stylu klasického britského humoru (s neodolatelně ironickou melodií). Některé scény - zejména ty s manželkou Sharon - sice nemůžou zakrýt kašírovanost, i tak se v nich ale dokáže odrazit nejsilnější aspekt celého dokumentu, kterým je lidskost, rodinná soudržnost a láska.

Přestože rodina Osbourneů je po herecké stránce dobře vycvičena ze své staré reality show, je to výraz očí, který prozradí upřímnost jejich sdělení. O Sharon si můžeme myslet, co chceme, ve filmu je ale vidět, že Ozzyho hluboce miluje. Děti stejně tak. Navzdory bolesti a nepříjemným okolnostem, které tvoří základ tohoto dokumentu, vidíme, že Ozzy měl vlastně obrovské štěstí, což také nejednou sám zdůrazní.

Mrzelo jej pouze jediné, a to, že se nikdy nestihl pořádně rozloučit se svými fanoušky. Právě tato myšlenka slouží jako záminka k uspořádání posledního koncertu, který se nemohl konat jinde než tam, kde to všechno začalo, tedy v Birminghamu, konkrétně na stadionu fotbalového klubu Aston Villa. Ještě předtím sledujeme Ozzyho uvedení do Rock´n´rolové síně slávy. Tam ovšem nebyl schopen zpívat, a tak pouze sledoval zprostředkovaný přednes jeho největších hitů. "Bylo to velmi hořskosladké", komentuje událost Ozzy a my vidíme, jak moc trpí. Sharon - což je dost možná skutečná režisérka snímku - k tomu přidává stížnost o nepružnosti příslušné akademie: "Do síně slávy můžete být uvedeni dvacet pět let po vydání prvního singlu. U Ozzyho to trvalo čtyřicet čtyři let."

Pokud Ozzy dokázal v posledních letech nabrat pozitivní energii, pak hlavně při zpěvu. Při tvorbě alb "Ordinary Man" a "Patient Number 9" viditelně pookřál, stejně tak při uzavření Her Commonwealthu v roce 2022, kde po boku Tony Iommiho odzpíval "Paranoida". Bouřlivá odezva diváků jej nadopovala ozdravnou dávkou adrenalinu, která ovšem brzy vyprchala. Po návratu domů se Ozzyho stav prudce zhoršil, ke všem problémům se přidala vrcholně nebezpečná sepse. Myšlenka na poslední koncert ale žila, a ve skutečnosti byla tím hlavním, co drželo Ozzyho nad vodou. Chtěl se rozloučit se svými fanoušky a do tohoto bodu namířil poslední zbytky sil.

Koncert, který se odehrál 5. července letošního roku, je známou historií. Pozvání bez váhání přijaly největší metalové hvězdy, nechyběla Metallica, Slayer, Guns ´n´ Roses, přítomen musel být Zakk Wylde a Black Sabbath s Tony Iommim, jenž byl pro Ozzyho na sklonku života velkou oporou. Ozzy odzpíval skladby na majestátním trůnu a vypadal jako bůh. Byl šťastný. Vyprodaný stadion (vstupenky získali jen ti nejšťastnější) řval nadšením i plakal dojetím. Stejně na tom bude divák - ke sledování dokumentu doporučuji přiložit papírové kapesníky, jejichž počet je přímo závislý na tom, jak velkými fanoušky Ozzyho jste.

Na závěr bychom mohli vznést výtku k jednostrannému pojetí dokumentu ("pomlouvaní" lékaři nedostanou prostor k vyjádření), trochu zdlouhavému tempu, které vede ke kýženému vyvrcholení, jež je zase vyobrazeno úsečně, včetně pohřební sekvence, což bude zmatečné pro budoucí generace diváků. My ostatní můžeme být naopak šťastní, že jsme žili v Ozzyho éře (čím déle, tím lépe) a mohli sledovat jeho neuvěřitelnou, divokou a strhující životní cestu.

Trailer

Csfd.cz