"Symhpony of the Universe". "On the Wings of Phoenix". "The Power of Stars". "When Love Burns". "Tears of Love and Hate". Stačí si přečíst názvy několika písní, abychom získali celkem přesnou představu o tom, co se bude odehrávat na albu italského skladatele Cristiana Filippiniho. Obrovský kýč, k tomu hromada žánrových klišé. Ale také prvotřídně zmáknuté řemeslo a neobvyklý, dnes už spíše nevídaný přístup ke komponování skladeb. To vše nabízí "Vesmírné symfonie", které coby druhá studiovka projektu Flames of Heaven vyšly v polovině listopadu.
Podobně jako v případě debutu dostáváme více než hodinovou nálož muziky, jejíž stylové zaškatulkování může být trochu oříškem. Minule jsem si toho pod dojmem epicky stavěných motivů ještě nevšiml, už v případě pět let staré desky "The Force Within" ovšem bylo zřejmé, že stavebním kamenem není pouze power metal. Italský autor úplně stejnou měrou čerpá z hard rocku, nikoli ovšem klasického, ale řádně pompézního, nejednou s dotykem AOR. Výsledkem je netradiční žánrový mix, jenž lze brát jako exkluzivní hodnotu nahrávky. Ani zdaleka ovšem nejde o výlučnost poslední...
Skladby jsou komponovány s nebývalým klidem. Jejich základní prostor je velkorysý, soustředěný, jakoby venku ani nezuřilo roztěkané 21. století. Cristiano Filippini nikam nespěchá, ať už po stránce tempové (speedové sekvence zaslechneme pouze v úvodní "On the Wings of Phoenix"), tak formální nebo pocitové. Průměrná délka skladeb je šest minut, riffy i melodické motivy jsou přitom průzračné jako pramen Volyňky a kapela si s jedním či dvěma vystačí celou skladbu. Funguje to jednak díky důrazné rytmizaci, výpravným - ale opět nijak vtíravým - orchestracím, chirurgicky přesně usazeným sólům, které mnohdy zkopírují a tím zdůrazní hlavní melodickou linku, a hlavně díky zpěvům.
Za mikrofonem stojí - stejně jako v případě debutu - Marco Pastorino, jenž předvádí prvotřídní výkon. Jeho čistě usazený tenor komunikuje s instrumentací jako nejlepší přítel a dodává skladbám power metalovou okázalost. Filippini mu k tomu dodal množství hymnicky heroických harmonií, které se v hlavě usadí s neodbytnou samozřejmostí. Kompoziční esence vokálních linek je opět jednoduchá, čerpající spíše z hard rockových učebnic. Většinou to funguje výborně, snad jenom u refrénů dvou písní si lze všimnout určité afektovanosti.
Tracklist krom (v rámci kapely) tradičních songů nabídne dvě devítiminutovky, z nichž stojí za pozornost především ta s názvem "Darkside of Gemini", baladu "Don´t Leave me Tonight", do které Ital posadil raně devadesátkové sólo, a instrumentálku "Constellations" (s vtipnou reminiscencí na Jandovo "Stejskání"), jež znamená dokonalou tečku za celým albem. To působí jako několik dekád staré dílo, které je ovšem bezproblémově a srozumitelně přeneseno do dnešní hudební řeči (včetně zvuku od Simone Mularoniho). Na desce "Symphony of the Universe" se potkává epická majestátnost power metalových oper s údernou přímočarostí stadionového hard rocku. Fanoušci obou žánrů nemají co řešit.
|
