Alkehol už jako kapela dávno všechno nahrál a sdělil. Stejně tak pisálkové na jejich adresu vyřkli vše potřebné, přesto je nutné s každým novým albem celý kolotoč rozjet nanovo, protože i přes nevyhnutelnost oboustranného opakování není možné dělat, že tahle parta neexistuje. Pražané mají na kontě hitů na dva koncerty dohromady a prodejem desek se už nikdo neuživí, proto je lepší na každou studiovou novinku nahlížet pouze jako na zábavu, která hudebníkům pomáhá udržovat životní energii a nám ostatním dá záminku k nadhledu, případně poslouží jako vyztužení playlistu nějaké veselé pijatiky.
Metropolitní kvartet se každopádně nevzdává touhy po složení přímočarých koncertních tutovek, jak potvrzuje skladba "Připíjim", jinak také singl, videoklip a úvodní titulka v jednom. Skladba, na kterou textem přispěl již téměř tradiční spolupracovník Lukáš Pavlásek, bude na koncertech fungovat díky hypnotickému opakování titulu písně a jeho nejrůznějších dovětcích, v domácím prostředí to ale trochu leze na nervy, protože kapela k tunám slov (Hereš aby měl pomalu čtecí zařízení) nic zajímavého nepřidává. To následující "Těžce pod parou" je jiný pivo. Svižný, punkově přímočarý, textově nápaditý a náladově nesmírně sympatický song představuje Alkehol v nejlepším možné světle, jedinou kaňkou na kráse je skutečnost, že nejde o úplně novou věc.
Problém se vyskytne také ve stopě "Co s načatým večerem", jejíž jinak slušný tah naruší refrén s podivně upozaděným zpěvem, při kterém se cítíme, jako by nám najednou zalehly uši. V treku "Máme dar" pánové řádně přiloží pod punk metalový kotel a není třeba zastírat, že právě v takových momentech zabírá hudba Alkeholu nejvíc. Týká se to i kousku "Mám žízeň" (s prozaicky důvtipným refrénem) a "Písničky o tobě" (s netradičně protaženým sólem). "Svět je složitej" si povodí líbivě skluznou melodii v několika variacích, díky punkovému zápřahu ale nálada drží, přestože jsme podobný postup od kapely slyšeli již mnohokrát (platí i pro nahrávku samotnou).
"Desperád" je příjemně zdrsnělá pseudolidovka, ve které Hereš - opět s jasným koncertním záměrem - vyjmenovává česká města a "Chlastání" zaujme hlavně tím, že k využití příslušného názvu došlo až na devatenáctém albu kapely. V kusu "Jsem šťastnej" si čtveřice vybírá nejslabší chvilku, Herešovi slova nejdou od pusy už ve slokách (nudné slovesné rýmy k tomu ani nedávají přiliš motivace) a refrén lze kvůli nesnesitelně protahovaným frázím vydržet jenom s velkým sebezapřením.
Při poslechu novinky Alkeholu je nutné počítat s tím, že nás bude téměř neustále provázet pocit čehosi povědomého, jako by autoři při skládání až příliš pokukovali po své starší práci a nic moc nového se jim vymýšlet nechtělo. Nával svěžích inspirací, ke kterým došlo v případě sedm let staré "Sudové přitažlivosti", tentokrát nečekejme. Deska "Připíjim" (se záměrně špatným pravopisným výrazem?) tak plní především funkci řadového alba ve všech kladných i záporných konotacích tohoto tvrzení. Nakonec to Pražákům vydá na pěkných šest a půl bodu, i když je mi jasné, že z pohledu pivní symboliky nemá pro Alkehol smysl nic jiného nežli desítka.
|
