Na začátku projektu Space Odyssey stálo opětovné setkání švédského klávesáka Richarda Anderssona s kytaristou Magnusem Nilssonem. Dva kamarádi a samouci, kteří spolu hráli už ve třinácti letech, se rozešli předtím, než Richard nastoupil do Majestic. Spolupráce s Magnusem mu ale nedala spát, protože mělo jít o hudebníka, jenž "dokáže hrát s talentem a lehkostí Malmsteena". V roce 2002 už existovala Anderssonova druhá skupina Time Requiem, kýžená kooperace s Nilssonem, kterou pánové domluvili, se ale měla ubírat lehce odlišným stylovým směrem. A tak vznikl spolek s názvem Space Odyssey.
Celé a správné jméno kapely ovšem zní Richard Andersson´s Space Odyssey, což dokládá velikost Švédova ega, na které narazila většina hudebníků, se kterými Ríša kdy spolupracoval. S Magnusem jej ale muselo vázat mimořádně pevné pouto, protože se nerozkmotřili po celou dobu trvání Vesmírné odysey. První studiovým dítkem bylo album "Embrace the Galaxy", vyšlo v roce 2003, a krom ústřední dvojice se na něm podílel maďarský bicmen Zoltan Csörsz, basista Marcel Jacobs, jehož si Andersson vybral na základě propojení s Malmsteenem, a zpěvák Nils Patrik Johansson, který v té době nabíral první pěvecké zkušenosti.
Vzhledem k Johanssonově velké budoucnosti můžeme o jeho zlanaření pro spolek Space Odyssey mluvit jako o mimořádně prozíravém principálově tahu, jenž se také bohatě vyplatil. Patrik dodává albu zásadní hodnotu a jeho výkon vystupuje z písní s přirozenou dominancí. Je pravda, že ne všechny skladby dostojí Nilsovým pěveckým kvalitám, na albu "Embrace the Galaxy" nicméně figurují kousky, které patří na vrchol Anderssonovy metalografie a u jejichž poslechu probíhá nepolevující žasnutí bez ohledu na datum, které se právě píše v kalendáři.
Jedním z takových klenotů deska začíná. "Despair and Pain" navzdory názvu navodí noblesní neoklasickou náladu, která má - a to platí pro desku obecně - mnohem blíže k lehké tvorbě Stratovarius, nežli k progresivcům Symphony X nebo Dream Theater, jak tomu bylo v případě spolku Time Requiem. Jednoznačným vrcholem písně je refrénový part, který značně urychlí vyplavování endorfinů radosti. Je možné, že zaoblení melodie v dané skladbě (či všech ostatních) není původní, mnozí opět přirovnávají Space Odyssey k Malmsteenovi, já osobně si ale nevzpomínám, že by mě kterákoli z kompozic věhlasného kytaristy zaujala tak, jak se to povedlo nejen úvodní stopě tohoto alba, ale také několika dalším.
Titulní song rámují obyčejné progové prvky, včetně počítačových orchestrací, vnitřek skladby je díky zrychlení, Nilssonově zpěvu nebo sedmdesátkovým motivům o poznání zajímavější. Po obstojné stopě "Emposium" přijde čas na druhý umělecký vrcholek nahrávky. Už při ornamentálním nástupu kompozice "Entering the Dome" je zřejmé, že se odehraje cosi výjimečného. To se opravdu stane, skladba nabídne krásné neoklasické vyšívání a dechberoucí stratosférický chorus s barokním kytarovým bzukotem, jehož síla je v závěru umocněna zdvojnásobenou projekcí a vrstvenými vokály.
Instrumentální "The House with a Hundred Windows" udržuje napětí pomocí opakujících se sekvencí s orientálními vrtochy, "Grand Opening" přinese velmi slušný refrén a "Requiem for a Dream" v područí pomalého pochodového tempa a klávesovém rejstříku s copyrightem Jense Johanssona nastolí ojediněle temnější dramatickou atmosféru. Skladba "Seduction of Life" je melodická bomba číslo tři. Atraktivní klávesový nástup, speedové tempo, tažné sloky a vrcholně emotivní refrén s překrývanými zpěvy. Zní to jako opakovaná rýmovačka, avšak stále extrémně chytlavá. Musím přiznat, že se právě tyto skladby staly hlavní motivací k sepsání seriálu o kompletním díle Richarda Anderssona.
Skandinávský autor rozhodně nebyl vyrovnaná osobnost, ať už po stránce skladatelské, tak náladové. Závěrečná skladba tohoto alba, instrumentálka "A Perfect Day", ve svém pohodově zasněném toku nicméně slouží jako důkaz, že se Andersson při tvorbě alba nacházel v dobrém rozpoložení. Výsledkem je dílo, které není bez chyb (výtku zaslouží i horší zvuková produkce), zároveň ale obsahuje momenty, při jejichž poslechu se mám chuť sebrat, naučit se kamenické řemeslo a postavit švédskému hudebníkovi pomník.
|
