Třetí album Vesmírné odysey přineslo nejedno překvapení. A nebyla to výměna poloviny sestavy, ke které došlo po předešlé řadovce, protože něco takového bylo u švédského hudebníka Richarda Anderssona běžnou praxí. Hlavní změna vězí v zásadním přehození žánrové výhybky. Tak zásadním, že mělo být seriózně uvažováno o vydání alba pod štítem nového projektu. Jenže to už by měl Andersson čtyři kapely a situace kolem jeho tvorby by byla ještě nepřehlednější.
Skandinávský klávesista se nikdy netajil oblibou hard rocku a klasického heavy metalu. Tyto žánry ale nikdy neprosazoval na úkor neoklasicky progresivního poweru. Až do roku 2006, kdy na albu "Tears of the Sun" vytryskly autorovy evidentně potlačované touhy a posluchač se nestačil divit. Dá se to přirovnat k situaci, kdy si v domovské restauraci objednáte oblíbený pokrm, který najednou chutná úplně jinak. Ne špatně, ale jinak. A teď přijde dilema. Máme si stěžovat a jídlo vrátit, nebo být velkorysí a zkusit trochu jinou chuť?
Přiznávám, že pokud by příslušné album nebylo součástí seriálu, neztrácel bych s ním čas. Hard rock v podání Anderssona zní celkem tuctově, a nejpřekvapivější na něm je leda výrazné omezení kapelníkových klávesových eskapád. Většina sól je kytarových, což ale v tomto případě jenom umocňuje žánrový tradicionalismus. Za mikrofon byl postaven jistý David Fremberg, který zpívá velmi dobře, jediný problém je, že zní jako Sammy Hagar a hudba (nejen kvůli tomu) připomíná Van Halen.
Výjimku tvoří skladby, do kterých Andersson vnesl progresivní prvky. Ty jsou spojeny s ostrými, chvílemi thrashovými riffy a pozvolnými tempy, čímž Richard už poněkolikáté projevuje obdiv k Black Sabbath. Opět to nezní špatně a z celkového pohledu se na albu vyskytují kousky hodné pozornosti. Např. atmosférická "Obsession", "Dark Wings of Universe" s otiskem sedmdesátek, "The Northern Silence" s prvky AOR, svižná "Bloodspill" nebo dost možná nejlepší titulka. K tomu se povedl zvuk, takže posluchači inkriminovaného stylu zřejmě s poslechem alba neprohloupí. Jenom je otázka, jestli se tací našli, protože Andersson byl do té doby znám trochu jiným žánrovým repertoárem. Na druhou stranu z toho nemusíme dělat vědu, protože tímto albem Švéd skončil s nahráváním vlastních děl, jeho činnost se omezila pouze na hostování a službu pro jiné interprety (např. Adagio nebo Iron Mask), až nakonec v průběhu desátých let zmizel ze scény úplně. Tento krok přitom nikdy pořádně nevysvětlil, a k posluchačům se vlastně zachoval tak, jak se většinu času choval ke svým spoluhráčům.
|
