Během druhé polovinu roku se z thrash metalových končin ozývalo víceméně mrtvolné ticho. V posledních dvou měsících ale objevily nahrávky, které měly na žánrovém pozadí připíchnutý death / blackový ocas, jakoby hudebníci z příslušných smeček chtěli trochu utlumit rozzářený sváteční kýč, jemuž jinak nelze uniknout. Jedněmi z metalových kacířů jsou chorvatští Bezdan, kteří pod štítem láskyplně nazvaného labelu I Hate Records zveřejnili debutový zápis "Upon the Altar".
Předností zmíněných spolků (z dalších jmenujme např. Švýcary Túmulo nebo Řeky Sons of Hades) je zvýšený kvalitativní level, jenž alespoň trochu nahrazuje dramatický úbytek dobrých stylových nahrávek předešlých měsíců. Čtveřice borců z formace Bezdan (původně hrajících pod názvem Desecrator) slaví úspěch upřímným nasazením, jež jde ruku v ruce s oblibou spřízněných hudebních těles z poloviny osmdesátek a především schopností nahrát, nazpívat a ozvučit si dílo způsobem, který nesmrdí bezzubým amatérismem na sto honů (zájem budí už krvavě zabarvený cover z dílny Daniela Corcuery alias Nekronikona).
Po patřičně vtahujícím titulním intru vyhřezne sice hluboce povědomá, ale stále přitažlivá metalová materie. Tady není třeba pochybovat o přímém odkazu na tvorbu raných Slayer, Kreator nebo Sepultury. Bzučivé kytarové roje, rekuperační změny temp, budování zlověstného napětí, kanálově špinavý sound a chladně odosobněné zpěvákovo vrčení, to vše má svůj čtyřicet let starý předobraz, jehož inspirační setrvačnost je nejspíš věčná.
Dominantní roli hrají speedové vrtule, které s kontrolovanou urputností zahlcují prostor, aby našly vrchol v přímočaře nadiktovaných thrashových sekvencích. Deathový odér je všudypřítomný, nenárokuje si však právo na vítězství. Dokonce i s blast beaty Chorvati šetří, o to víc pak vynikne jejich náhlá přítomnost (viz naklepaný závěr ve zřejmě nejlepším kouksu "Vengeance"). V "Infernal Howls" se najde prostor pro divoce hravé melodie, jejichž stavba připomíná skladby z geniální fošny "The Fire and the Wind" novozélandských Demoniac. Zpěvák Filip Horvat umí svůj jednostranný projev osvěžit příležitostným zaječením (aby spojitost se Slayer byla co nejvěrnější) a výsledkem je dílo, na kterém si zvlášť smlsnou vyznavači profánně stylizovaného thrashe.
|