Ze Švédska to na Faerské ostrovy není úplně, co by kamenem dohodil, i tak bych domovskou destinaci kapely Vintersorg hledal na nejkratší spojnici mezi těmito zeměmi (je na úplně opačné straně Švédska…). Důvodem je, že novinková nahrávka „Vattenkrafternas spel“, se kterou švédská trojice přišla na začátku podzimu loňského roku, staví na podobně zpěvném klenutém základě, byť v syrovějším, zemitějším a surovějším podání.
Tvrdit, že pojem Vintersorg je v podstatě synonymem pro hlavní postavu Andrease Hedlunda (však také drtivá většina práce leží na něm a v rámci Vintersorg užívá místo vlastního jména přezdívku Vintersorg), by bylo trochu zavádějící. Hedlund je sice s Vintersorg neodmyslitelně spjat ještě z poslední dekády minulého století, kdy si původní uskupení říkalo Vargatron, jenže tenhle hudební (téměř) všeuměl zanechal na hudební scéně hlubokou brázdu i v řadě jiných spolků, takže dodnes můžete slyšet polemiky, jestli vrcholem jeho snahy je vlastní kapela nebo téměř dvacetileté působení u Borknagar. Jako by se však spoustou aktivit Hedlung trochu vyčerpal, takže v posledních osmi letech byl studiově téměř neviditelný. Možná i proto byla očekávání od alba „Vattenkrafternas spel“ poměrně vysoká.
Hedlund se na něm drží tradičního kopyta – u hudby Vintersorg není problém ucítit autentickou atmosféru vikingské vesnice, slyšet praskání ohňů a řinčení zbraní, či nasát odér medoviny. Vikinský folk metal, střihnutý občasným blackovým výpadem, se však nutně nedrží žánrových kontur a občas se nechá unést i progresivními choutkami, byť nikterak složitými a zašmodrchanými, takže se po některých melodických nápěvech dá solidně sklouznout stejně tak dobře, jako nechat si přejet kůži drsnou rašplí. Občas vás kousne blackový riff, sporadicky se otřete o orchestrálnost a symfonično, občas výhružný pocit příjemně odlehčí klávesy, občas vás strhne nabitý děj – na základě těchto kritérií se vyplatí ochutnat především valivou „Ur älv och å“ s klenutými nápěvy v příjemně neotesané podobě a s akční kytarovou honičkou.
Klackem, který si Vintersorg sami hodili pod nohy, je produkce a nestřídmost. Pár skladeb se kvůli zbytečně natažené délce vyčerpá, občas se ztratíte v zahuhlané, nevyvážené a nepřehledné zvukové kouli, což je možná záměr, ale zejména v úvodní „Efter dis kommer dimma“ působí trochu diletantským výsledkem. Ocenit poetiku a obraznost textů je vzhledem k využití švédštiny hodně složité, ale pro budování atmosféry je využití rodného jazyka skvělá volba. V konečném součtu je možné konstatovat, že Vintersorg sice mají v diskografii působivější kousky, ale jedenáctý přírůstek se v ní určitě nebude krčit někde v podpalubí.
|