ArtCell je mladá kapela (toho času označitelná jako mix prog-rocku a metalu) z dalekého Bangladéše, která se mi po dlouhém shánění dostala do ruky. Pro podobně obskurní exotické kapely mám slabost, ale vím, že od nich nemohu pokaždé čekat zázraky. Přesto jsem se poslechu tohoto alba nemohl dočkat. Byla to chyba? Vůbec ne.
Čtveřice muzikantů totiž dostala do vínku slušnou porci talentu, díky kterému zvládají inspiraci západní klasikou žánru solidně ukočírovat, přidat jí vlastní úhel pohledu a především své srdce. O tom že ArtCell svou muzikou žijí ani v nejmenším nepochybuji. Stačí mi poslechnout si úžasnou, silnou, dalekým východem líznutou baladu Poth Chola, která by bez výše uvedeného nemohla nikdy vzniknout, a mám jasno.
Zmíněných exotických vlivů samozřejmě ušetřeni nejsme. Kdo by také pohrdnul folkově laděnou vybrnkávačkou v lehce psychedelické, pomalé skladbě Itihash nebo neobvyklými melodiemi či práci s hlasem? Já rozhodně ne. Mimochodem, všechny texty jsou v Bengálštině, což na zajímavosti rozhodně neubere.
Jednoznačně nejsilnější stránkou ArtCell jsou kytary, za nimiž stojí především hlavní kytarista Ershad. Zvládá zahrát naprosto cokoliv na prvotřídní úrovni a tak živelně, že poslouchat jeho hru je doslova radost. Kytarové party jsou často i tím nejzajímavějším a nejnápaditějším v písních. Jejich hra se pohybuje od zmíněné psychedelie, přes hard, heavy či čistokrevné thrashové riffy až po sóla všech tvarů a barev. Kytarám samotným bych udělil bez váhání nejvyšší hodnocení. Škoda že trochu kolidují se zaměřením zpěváka Lincolna (též druhá kytara), kterému vypjatější a tvrdší polohy sedí o něco méně, čemuž je přizpůsobeno i celé album, orientované většinou právě do pomalejších, progrockových až baladických songů. Je to trochu škoda, protože jejich kvalita je kvantitou částečně rozkolísaná a navíc ubírají prostor většímu rozletu ArtCell jak v kompozici, tak co se týče zmíněných kytar.
Tím co kapele škodí nejvíc je ale zvuk, který je možná odpovídající zemi původu, ale zdaleka ne kvalitám ArtCell. Působí zastřeně a neostře. Bicí jsou trochu škopkoidní a občas se přebíjejí s kytarami v místech, kde by celku pořádná produkce zatraceně slušela. Každopádně doufám že kapela vydrží na světě ještě dlouho, protože na její budoucí alba se těším ještě o něco víc než na velice slušné Onno Shomoy.
|
