Debutové album australských Voyager s příznačným názvem „Element V“ je jedna slušně našlápnutá schíza. Těžko spočítat, kolik elementů čtyři chlapíci a jedna dáma dokázali využít. Ale při poslechu tohohle alba se nemůžu zbavit dojmu, že montovat progresivní prvky do hudby tím způsobem, že si z různých konců hudebního světa vypůjčím to, co se mi líbí a splácám to všechno do jednoho stříbrného kotoučku, není ten ideální způsob. Možná by zajásal Josef Čapek, jehož pejsek a kočička taky do svého dortu splácali všechno. Nutno připomenout, že v pohádce si žaludek zkazil náhodný kolemjdoucí a pejsek s kočičkou z toho vyvázli bez úhony. Stejně tak i Voyager mají na „Elementech“ světlejší, ba přímo hodně jasné okamžiky. Bohužel, tyhle chvíle zpravidla vzápětí zašlápnou nějakým šalamounským zpestřením a výsledek je takový, no, poněkud zmatený.
Celému albu dominuje zvuk kláves. Kosmické zvuky v úvodní instumentálce „Sic Transit Gloria Mundi“ a následující „To The Morning Light“ uvádějí klasický příběh na téma hledání nových podmínek a nového místa k životu. Zní to docela příjemně a nenásilně. A do těhle zvuků náhle cosi, snad ve snaze znít aspoň chvilku jako death metal, zachrochtá svoje „Come On!“. A bohužel, není to naposled. Při třetí skladbě „Cosmic Armageddon Part 1“ se, alespoň ve zpívaných pasážích, album dostane zase zpátky do svěží nálady. Ale instrumentální pasáže mi přijdou příliš upracované a nudné. Následující „Towards Uncertainty“ je k uzívání, a to trvá pouze jedinou minutu. V páté „The Eleven Meridian“ Voyager na chvilku pookřejí, aby druhou polovinu skladby totálně zazdili německy zpívanou pasáží. Já vážně nic zvláštního proti Němcům a Německu nemám, ale zrovna tady to zní, jak když se pokoušíte vyloudit melodii na struhadlo.
Podobným způsobem můžu popisovat celé album, je to jako na houpačce, nahoru, dolů, nahoru dolů a ještě níž. Tak aspoň trochu toho pozitivního. Nejsilnější pasáž alba hledejte přesně v polovině kotoučku. Jednoznačně nejlepší skladbou na albu je sedmá v řadě „The Ancient Labyrinth“, kde se Voyager hned na začátku chytí jediné myšlenky a melodie a kupodivu se jí dokáží udržet bez nějakých kudrlinek takřka až do konce písničky. Samozřejmě, že tradičního zachroptění si radši nebudeme všímat a rádoby progresivní pasáž se dá přetrpět v toužebném očekávání návratu k původní melodii. Snad jen náhodou se v textu skladby hovoří o opětovném vstávání z popela, ale obávám se, že nelze tuto větu vytrhnout z kontextu celého alba a považovat ji za uvědomění si vlastních možností Voyager. Po gregoriánské chorální mezihře se v „Monument“ stále ještě Voyager pohybují v té horní části křivky, sázejí na rychlost a vychází to. Instrumentální „The V Element“ potvrzuje, v čem je síla Voyager a čeho by se to možná chtělo přidržet trochu víc. Jemný zvuk kláves a melodie bez složitých experimentů. Jenže pak už to jde z kopce dolů, sice pomalu a postupně, ale přece jenom se ta příjemná nálada zase nějak rozplizne. Situaci nezachrání ani použití orientálních motivů, ani náznak melodií.Dalším pozitivem alba a možným stavebním kamenem dalšího působení je vcelku příjemný hlas Daniela Estrina, zpěváka, klávesáka a vrchního skladatele kapely. Toto konstatování platí v případech, kdy Daniel prostě zpívá. Bohužel, chvílemi se pokusí zamňoukat jako svého času Jay Aston (Gene Loves Jezebel) a dokonce jsem zaslechl i fistulku jako u popových A-ha. Sakra, chlape, zpívej a neblbni. Na stránkách kapely Daniel Estrin uvádí, že důvodem jeho účinkování ve Voyager je skutečnost, že ho zbytek kapely nechá psát skladby. Proč ne, nápadů má určitě dost. Ale, vážený zbytku kapely, pokud do toho Danielovi sem tam zasáhnete a ukočírujete jeho megalomanské choutky, třeba to příště bude lepší.
|
